Alfa a Omega

15. Omikron (ο)

Vytrhl jsem se Christianovi a vyběhl za Konstantinem.

V chodbě mi došlo, že jsem předtím pravděpodobně nedovřel vchodové dveře a proto se Kosťa dostal dovnitř. 

Musel být opravdu vystrašený, když ani nezazvonil a prostě šel dál. Možná si myslel, že se ke mně někdo vloupal nebo tak něco. Nebral jsem mu telefon, dveře do bytu nechal otevřené, nedivil jsem se, že se bál nejhoršího.

A pak mě našel v kuchyni, jak se líbám s Chrisem. 

Do hajzlu.

Teda já to posral tak, že jsem nevěděl, jak z toho ven. 

Nejdřív jsem ale musel dohonit Kosťu a teprve pak budu řešit, jak mu tohle celé vysvětlím.

Vyběhl jsem z bytu a zamířil dolů. Bral jsem schody po třech, ale Konstantin musel být ještě rychlejší, nikde jsem ho neviděl. Až venku před domem, kde mimochodem vážně pršelo, jsem nejprve zahlédl jeho auto, šedou Hondu Civic, a pak i jeho siluetu. 

Rozběhl jsem se za ním.

Studený déšť, který jsem pocítil na tváři, mi ihned začal máčet moje skromné oblečení. Já idiot totiž vyběhl ven jen v těch slabých pyžamových kalhotách a tričku, co jsem měl na sobě, a k tomu jsem se ani neobul. Otřásl jsem se zimou, když mi bosé nohy dopadly na studený a mokrý chodník. 

Ale bylo mi to jedno. Teď jsem potřeboval najít a promluvit si s Konstantinem.

Dostihl jsem ho kousek před jeho autem, ke kterému mířil rychlým krokem. Nevím, jestli o mně věděl, déšť přehlušil všechny zvuky a jistě také pachy.

Chytil jsem ho zezadu za rameno a zadržel.

„Prosím tě, počkej a vyslechni mě," zaprosil jsem.

Zastavil se a pohlédl mi do tváře. 

Působil stále strašně naštvaně a chtěl něco odseknout, možná mě i odstrčit, ale když mě spatřil celého zmáčeného a bosého, místo toho vyhrkl: „Jsi normální? Pobíháš tady v dešti jenom v tričku a bos? Chceš dostat zápal plic? Okamžitě se vrať dovnitř."

Navzdory všemu jsem se usmál. Jako moje matka. 

„Nepůjdu nikam dokud si nepromluvíme," trval jsem na svém drkotajíc zuby.

„Adriane, promluvíme si, ale ne teď. Teď to fakt nezvládnu. Vrať se dovnitř za Christianem."

„Nechci se vrátit za Chrisem, ten mi je ukradený." Dokonce tak moc, že jsem ho nechal samotného v našem bytě. Doufám, že se z něj nevyklube nějaký kleptoman. 

„Tak proč byl u tebe? Proč ses s ním líbal?" vyjel na mě podrážděně.

„Protože...," zaváhal jsem netušíce, co říct. Nato jsem začal zmateně vysvětlovat: „Nečekal jsem ho tam, myslel jsem, že jsou to naši. Něco mi přinesl ze školy a pak... Najednou mě políbil. Nechtěl jsem to."

„Adriane, já vím, co jsem viděl," zavrčel. „Když na tebe tehdy skočili ti dva, cítil jsem z tebe strach a paniku, ale dnes tam nic takového nebylo. Nebránil ses, s Christianem ses líbal dobrovolně. Tak mi, prosím tě, nelži."

Drkotal jsem zuby a celý se třásl, jaká mi byla zima, ale ještě větší chlad jsem cítil z Konstantina a jeho slov. Chtělo se mi brečet. 

Nato si Kosťa bezmyšlenkovitě sundal svoji koženou bundu a hodil mi jí před ramena. Mohl být příšerně naštvaný, ale pořád mu na mě záleželo natolik, že mi věnoval svoji vyhřátou bundu, abych nemrzl. Sám zůstal pouze v košili.