Alfa a Omega

9. Ióta (ι)

Konstantin na mě nečekal ani následující den a ani ten další. Když to trvalo týden, napsal jsem mu zprávu. Nereagoval na ni. Napsal jsem mu druhou. Třetí. Čtvrtou. Nic, žádná odpověď. Zavolal jsem mu. Nezvedl to.

Měl jsem na něj strašný vztek, ale současně mi bylo do breku, když jsem si uvědomil, že je asi konec.

Samozřejmě, že Christian vycítil příležitost a přestože se posledních pár dní stáhl, jakmile zjistil, že na mě Konstantin celý týden nečekal před školou, obnovil svoje snahy na maximum. Navíc jsem mu nemohl lhát a tvrdit, že se s Kosťou i nadále stýkám, protože by poznal, že lžu.

Proto jsem se mu snažil co nejvíce vyhýbat, dokonce jsem kvůli němu nešel na oběd, který měla dnes jeho třída ve stejnou dobu jako ta moje a obloukem jsem se vyhnul také knihovně. A do své třídy jsem vstupoval vždy až se zvoněním na hodinu.

Schwartz, co nás učil fyziku, mi kvůli tomu zapsal pozdní příchod.

Kvůli jedný blbý minutě, o kterou jsem dorazil do třídy později. A k tomu mi řekl, ať rovnou zůstanu stát u tabule a povím mu něco o termodynamických zákonech.

Výsledek byl takový, že jsem si z fyziky neodnesl pouze záznam o pozdním příchodu do hodiny, ale navíc taky kouli.

Aby toho nebylo málo, moje úsilí se nakonec ukázalo jako úplně zbytečné. Christianovi jsem se stejně nevyhnul. Odchytl si mě před školou po vyučování, kde musel čekat jenom na moji maličkost, protože jeho třída končila o dvě hodiny dřív.

„Tak, zdá se, že došlo na moje slova, co?" ušklíbl se škodolibě, když mi zatarasil cestu, hned jak jsem vylezl ze školy. „Ten tvůj velký alfa se na tebe vykašlal."

Byl jsem ze všeho tak vyčerpaný a zdrblý, že jsem neměl sílu mu něco odseknout.

„Nech mě být," podařilo se mi ze sebe vypravit, ale můj hlas postrádal jakoukoli rozhodnost, naopak to vyznělo jako ukňouraná prosba.

Okamžitě změnil přístup, jeho výraz se ze škodolibého přetavil do něčeho, co skoro připomínalo soucit. Ani jsem nevěděl, že je toho Chris schopen.

„Kašli na něj, Adriane," promluvil znovu, tentokrát o poznání vlídněji. „Nezaslouží si tě. Jestli tě nechal, tak je to naprostej kokot. Ty můžeš mít kteréhokoli alfu tady."

Tak tohle mi fakticky nepomohlo. Nejenže jsem přišel o Kosťu, ale současně jsem se obával, že až ostatní zjistí, že jsem opět k dispozici, znovu na mě začnou dorážet.

„Nechci o něm mluvit," řekl jsem a vyrazil k domovu doufajíc, že mě Christian nechá být.

Jenomže on se na mě nalepil a já nevěděl, jak ho setřást. Chvíli šel mlčky vedle mě a pak zase promluvil:

„Hele, z té pětky si nic nedělej. Schwartz byl vždycky kretén. A kdybys chtěl, mohl bych tě doučovat."

„Jak o tom víš?" pohlédl jsem na něj. „To ze mě vyčmucháš už i to, že jsem dostal kouli z fyziky?"

„Ne," ušklíbl se. „To mi řekl Patrik."

Jasně, Patrik, Chrisův kamarád a další alfa.

„Hele, Christiane, já vážně oceňuji, že se mi snažíš pomoct, ale něco si ujasníme. Já žádnýho alfu nechci. Ani tebe, ani Patrika ani Alexe, nikoho. Tak to vzdej. A udělej mi službu, vyřiď tohle taky svým zabedněným kámošům."

Několik vteřin mě nespokojeně pozoroval a pak se nepříjemně zašklebil: „Ty si prostě nedáš říct. Každý omega potřebuje alfu, bez něj..."