Guide to happiness

Zima

Nenávidím zimu, chlad, mokro, celý to období mě prostě sere, snad s výjimkou Vánoc a i z těch mám v posledních letech hrůzu. Jde mi mráz po zádech, celá se třesu a svaly mi tuhnou, ale teď za to nemůže zima.

Pocity, které mnou prostupují, jsou někde za hranicí únosnosti. Vůbec se to nedá popsat, jsem úplně zmražená a nevím co dělat. Po dlouhé době sedím na posteli, úplně bezradná, najednou si víc než kdy jindy uvědomuju, že jsem jenom člověk. Nejsem víc než obyčejná holka a to je důvod, proč jenom pláču, otřásají mnou zvuky, které vyjadřují hloubku mého zoufalství. Nakonec volám kamarádce a pláču i s ní, dokud nejsem úplně prázdná jako skořápka. Pořád tam jenom sedím a cítím, jak mě temnota obklopuje a požírá a já se po dlouhé době nechávám. Nemám vůbec žádnou vůli se tomu dnes bránit, jsem si vědoma, kam se mě moje hlava pokusí za chvíli dovést, ale pro jednou je mi to úplně jedno. Ať si poslouží...

A ty myšlenky mě opravdu nacházejí, plíživě se kradou do mého vědomí a zahalují mě do noci. Převalují se mi hlavou všechny způsoby sebevraždy a vím, že kdyby záleželo jen na mě, už bych tu nebyla. Jako obvykle mě od těchto myšlenek odvrátí představa mé sestry, která nejdřív pohřbila svou nejlepší kamarádku a teď by musela i mě. Vím, že kdybych se pro to rozhodla, poslala bych do hrobu hned dva lidi.

Jenže se bojím. Bojím se budoucnosti, bojím se, že se to nezlepší a já budu měsíce útrpně čekat. Bojím se, že se to zlepší a já zapomenu, všechny vzpomínky budou fuč. Bojím se vzteku, lhostejnosti, křiku, jsem srab a bojím se úplně všeho.

Chtěla bych říct, že to nevadí, že všechno bude v pořádku, že se přes to rychle dostanu. Chtěla bych sama sobě říct, že to není tak nezvratné a definitivní, jak to vypadá. Ale nemůžu, a tak se s tím prostě budu muset smířit. Smutek se mi zavrtává až do morku kosti, truchlím po člověku, ke kterému jsem cítila lásku, po člověku, který nikdy neexistoval, ale ta ztráta je i přesto tak příšerná, že znovu pláču, ještě zoufaleji než předtím. Těžko říct, jak dlouho, po celou tu dobu jen ležím a měním se v ošklivého, ubrečeného tvora, který hoří a válí se ve vlastním popelu.

Ty myšlenky mě úplně pohlcují, a tak dělám to, co jsem za daných okolností dělala celý život. Prchám, mizím z dosahu, izoluju se úplně od všech, kupuju si letenku na druhý konec světa a snažím se utéct. Před smutkem, před sebou, před křikem a planými sliby, které nemohou být splněny. 

Před sebou ale utéct nemůžu, a tak mě v noci ty myšlenky dohánějí a já nemám žádnou sílu a ani odvahu s tím bojovat. Poddávám se destruktivním myšlenkám a z myšlenek se stává realita..