Je to ten nejčernější pocit, ten, který může ovládnout celou vaší bytost. Zatemní vám mysl a odsune všechny emoce stranou. Vím to a přesto si nemůžu pomoct.
Bublalo to pod povrchem týdny, měsíce, možná roky a konečně to prosakuje ven. Vztek, nenávist, najednou to všechno splývá a na tom, kdo jste byli předtím, už nezáleží. A proč by taky mělo? Všechny zrady, lži, křivdy a škodolibost se slévají v jedno a zahalují vás do něčeho, z čeho se jen těžko utíká. Chcete křičet, ničit, chcete spravedlnost. Měníte se v bytost, která si nenechá nic líbit a každý kopanec dvakrát vrací, místo aby ho vstřebala. Laskavost, trpělivost a odpuštění v tu chvíli znamenají míň než nic.
,,Já vím, že nás už musíš hrozně nenávidět."
Všiml si toho jedu v mém pohledu nebo snad konečně vidí, jak ve mně vře nahromaděný vztek?
Má nicméně pravdu. Celou tu sebranku neskutečně nenávidím.
ČTEŠ
Guide to happiness
RandomCesta ke štěstí Smůla i štěstí nikdy nejsou nekonečný. [Personal diary]