Castaway lovers [2]

8. Kyborgové

Od nalezení Andrého a Kaie již uběhly dva dny.

Zítra brzy ráno ještě za tmy se bude konat velká akce pro záchranu Mackenzie.

Leon zrovna nebyl u Very doma, tak jako ostatní, co akci plánovali. Potřeboval odtud na chvíli vypadnout, než se večer spustí jejich plán. A tak zase posedával v kavárně.

Nevěděl, co přesně ho sem táhlo. Možná to byla ta poklidná atmosféra... vlastně bylo docela překvapivé, že se takové mírumilovné místo nacházelo kousek od náměstí plného trosek, které se stále vyklízely.

„Co si přejete?" zeptal se číšník, který k Leonovi přistoupil. Potom se pousmál. „Tuhle tvář znám. Nebyl jste tu nedávno? Aha, vy jste ten detektiv!"

Leon se nad tím odhadem musel pousmát. „Už jsem vám přece říkal. že detektiv nejsem, Same." I on si číšníka dobře pamatoval. Vlastně majitele kavárny.

„Minule jste mi neprozradil své jméno."

Leon se rychle zahleděl do meníčka. „Dám si espresso."

„Dobře." Sám si zapsal objednávku. „Espresso pro...?"

Leon se rychle porozhlédl okolo, jestli na stolech náhodou nejsou čísla. „Ke stolu čtyři."

Sam složil digitální zápisník dolů a tajemně přimhouří oči. „Takže jste tajný detektiv?"

Leon si povzdechl. Asi nebylo jiné cesty... lhát však nechtěl. „Jsem Leon a ne, opravdu nejsem detektiv." Ušklíbl se. „Asi jste viděl až moc starých detektivek, Same."

Blonďák se zasmál. Rozhlédl se kolem, ale neměl žádné nové zákazníky, a tak se zahleděl zpátky na Leona. „Můžu si přisednout?"

„Eh..." Leon odvrátil pohled. „Klidně."

A tak si Sam sedl naproti něj. Seděl tak, jako předtím stál - s narovnanými zády a i přes svou úmornou práci vypadal stále energicky.

„Než se budete vyptávat na další věci," zabručel Leon, „co kdybyste mi řekl něco o sobě?" Naklonil se blíže a opřel se loktem o stůl, přičemž si podepřel bradu. Nebyl zvyklý se bavit s náhodnými lidmi, stále si zvykal na přelidněnou společnost po těch letech, co byl zavřený v laboratoři. Proto nebylo divu, že skoro toužil po nudných konverzacích s náhodnými civilisty. „Jak jste se vůbec dostal k téhle práci?"

„Práci číšníka?"

„Číšníka, majitele kavárny, svého vlastního šéfa... toho všeho."

Sam se pousmál. „Není to nic tak zajímavého, opravdu. Začal jsem tady pracovat jako brigádník, když jsem byl ještě na škole. Když jsem dostudoval, místní majitel vážně onemocněl a jediný zbývající zaměstnanec odešel - hrozilo, že se to tu zavře. Já se však rozhodl, že to alespoň na rok zkusím převzít... a od té doby jsem tady majitelem."

„Hm." Leon se opřel zpátky do sedadla. Ze svého místa si prohlížel příjemně osvětlenou kavárnu. „Je to takový váš malý svět."

Sám přikývl. „Tak nějak bych to sám popsal." Potom se zvedl. „Ale už bych vám měl jít udělat to espresso." A vydal se k baru.

Leon se přistihl, že zase přemýšlí nad tím, jaké by to bylo žít obyčejný život jednoho z těch lidí v kavárně a chodit sem bez jakéhokoliv strachu, že ho na ulici kdykoliv mohou chytit policisté nebo agenti. Tyhle sny však nebyly pro něj. Leon byl jedním z nich... jedním z mutantů. Byl vyvrhel společnosti.

Sam ho bral jako sobě rovného. Leon však váhal, jestli by ho bral stejně, kdyby věděl celou pravdu. Také pochyboval, že by si stejně jako André dokázal najít někoho, kdo by ho miloval i přes všechny předsudky společnosti.