Castaway lovers [2]

22. Klec

Bílá celá neměla žádné zrcadlo, jen ty zatracené kovové dveře. Mackenzie seděla na posteli se skrčenými koleny a jemně se pohupovala, dopředu a zpátky, aby nějak zabavila oslabené tělo i mysl.

Už stokrát tuhle místnost prohlížela. U stropu byl malý ventil, kudy dovnitř proudil vzduch. Žádná okna, jen bílé stěny a tlusté dveře z matného kovu, co se otevíraly kódem. Postel byla úzká a peřiny bílé stejně jako její nemocniční košile a obvazy na ruce. Rána už se hojila, pomalu. S prsty mohla hýbat, kosti byly v pořádku, jenže při každém pohybu si vzpomněla pocit toho, jak se jí kovové nástroje šťourají ve svalech a šlachách.

Zatřásla se. Přestala se hýbat a pohlédla ke dveřím. Oholené vlasy byly stále krátké, blonďaté střapce nemohla učesat, protože neměla hřeben, ale byla si jistá, že jakmile naberou určitou délku, opět jí je někdo oholí.

Ne. Do té doby se dostanu pryč. Musela se přesvědčovat, protože tomu nedokázala věřit a o naději přišla už dávno.

Ten ventil ve stropu byl příliš malý na to, aby se jím protáhla. Také jí občas připadalo, že dovnitř pouští trochu nasládlý vzduch - obzvlášť k večeru, kdy se bílá světla v místnosti ztlumila a zapnula se modrá. Tedy alespoň hádala, že to určovalo den a noc. Kdo ví, jaký plyn do toho přimíchávali. Občas se cítila mátožná, probouzela se s bolestmi hlavy.

Jednou se pokusila použít své schopnosti v pokoji, vytvořila jen malý plamínek... ale světla se okamžitě přepla v červená a dovnitř se navalil plyn, který ji do pár sekund uspal. Laboratoře byly jako pevnost, která je postavená přesně pro držení mutantů, každá cela přizpůsobená jinému, a tak bylo jasné, že zabránit jim v používání schopností, které šly jinak ztlumit jen pouty, byla jejich hlavní priorita.

Celý den tedy seděla na posteli, nebo postávala v rohu místnosti. Hleděla na zeď, protože sledovat svůj matný obraz na dveřích bylo den ode dne horší. Motala uzlíčky na peřině a zase je rozplétala. Čekala jen na to, kdy ji povolají do sálu na další pokusy. A nebo na oběd. Společné jídlo bylo to poslední, co ji ještě udržovalo při smyslech.

Rozezněl se tón, který oznamoval poledne. Mackenzie seskočila z postele a postavila se před dveře, kde vzorně čekala, až zapípaly a otevřely se.

„Do řad, hezky za sebou!" pokřikoval na chodbě dozorce v bílém oděvu a mával při tom rukou.

Mackenzie vystoupila ze své cely a zamířila doprava, tak jako ostatní lidé, kteří vycházeli z okolních cel v této chodbě. Měla tu spoustu „sousedů" mutantů. Někdy je i přes tlusté stěny slyšela křičet ze spaní. Ale s žádným nikdy neprohodila ani slovo. Nevěděla, jestli vůbec může.

Kráčeli v řadě za sebou a na chodbách je sledovali dozorci - agenti nebo policajti s bílými čepicemi s kšiltem. Neměli u sebe zbraně, alespoň ne žádné viditelné. Takže sebrat pistoli a prostřílet se nějak ven, to taky nemohla.

Putovala v řadě vězňů několika chodbami. Pozorovaly je i kamery, vždycky na horu chodby, kde zahnuli, a z konce už je sledovala další kamera. Bílé koridory však byly dlouhé a Mac přemýšlela, jak velký dosah ty kamery mají. Když trávila čas s Fawzim, občas jí ukazoval, jak pracuje, a jak zjišťuje informace, plány budov a hledá v nich drobné chybičky a nedostatky. Kéž by v tomhle mohla být tak dobrá jako on.

Řady vězňů doputovaly k větším dveřím, které vedly do jídelny. Nebyla obrovská a už tam seděli vězni z druhého a třetího křídla Laboratoří. Všech dohromady však nemohlo být více než padesát a Mackenzie věřila tomu, že více mutantů tu nedrží. Laboratoře byly přece především výzkumné centrum, ne vězení.