Castaway lovers [2]

13. Útěcha

I večer byl dům tichý. Fawzi občas proběhl skrz, protože hledal fungující klávesnici nebo obrazovku navíc. V obýváku běžela televize na ztlumené volume, aby alespoň trochu tvořila iluzi lidmi zaplněného prostoru.

Kai seděl u barového stolu v kuchyňském koutku na vysoké židli. Popíjel horký čaj a z dálky se díval na televizní noviny. Neměl by to dělat, neviděl tam nic dobrého. Chtěl však něčím přebýt své vlastní myšlenky.

„Hej," řekl tiše hlas, který Kai dobře znal. André přišel blíže a posadil se na vedlejší židli. „Promiň, že jsem tě tak odehnal. Myslím... předtím."

Kai neodpovídal. Nebyl na něj naštvaný. Ale dobře se zrovna necítil.

„Nebylo to kvůli tobě." André si tiše povzdechl. „Já jen... uvědomil jsem si, že jsem dneska mohl opravdu umřít. Kdyby nebylo Leona... mohl jsem fakticky umřít."

Kai pohlédl k jeho roztřeseným rukám v klíně. Ve tváři si André dokázal udržet neutrální výraz, ale řeč těla neskryl. Kai natáhl levou ruku a sevřel v ní Andrého dlaň. Jemně ji stiskl. Dotyk teplé kůže na té jeho ho uklidnil... a Andrého nejspíš taky. Přestal se tolik třást. Bylo z něj cítit napětí, ale potom povolil i sevřená ramena.

„Jsem v pořádku," řekl tiše. Ujišťoval sám sebe. Potom se pousmál. „Jsem v pořádku, protože jsem s váma."

Kai k němu zvedl pohled. Modré oči ho opět unášely do snového kraje. I přes všechny starosti z nich stále zářila naděje. Jenže pak André zamrkal a sklopil pohled.

„Mac je v laboratořích. Fawzi už dokázal najít záběry z bezpečnostních kamer, které to potvrdily."

Kai ho palcem pohladil po hřbetu dlaně. André se roztřeseně nadechl, ale pak svěsil hlavu se zatajeným dechem, jako by se snažil zabránit pláči.

„Nevím, co mám dělat," řekl šeptem, jako by ani sám sebe nechtěl slyšet. „Prostě... nevím. Předtím jsme se dokázali dostat do laboratoří, protože nás nikdo nečekal a bylo nás hodně. Ale teď..." Jeho dlaň se vyvlekla z té Kaiovy. André si hrubě přejel dlaní přes oči. „Všechno se to jen zhoršuje... Agenti posílili, všichni jsou proti nám, a cokoliv, co udělám, je špatně..."

Kai chvíli mlčel. Snažil se najít řešení. „Ale nejsi v tom sám."

André však zavrtěl hlavou. „Na jak dlouho? Pokud to bude pokračovat tímhle tempem, jak dlouho to potrvá, než zbydu opět jen já?"

„Možná na to jdeme špatně."

„A co jiného můžeme dělat?"

Kai se zamyslel. „To nevím," odpověděl popravdě. „Ale na něco přijdeme." Nebyla to jistota, spíš přání. „Mimochodem... jsem opravdu rád, že jsi naživu."

André se ušklíbl. „Vážně?"

Kai naštvaně vydechl. „A najednou vtipkuješ..."

André se uchechtl. „Alespoň to mi nikdy nikdo nevezme."

Kai mu pohlédl do tváře. Rád sledoval ty jiskřičky, které měl André v očích. Vzal jeho dlaň do rukou, tentokrát do obou. Zespoda Andrého držela teplá ruka a na hřbetě dlaně studený kov. Kai neměl žádná ujišťující slova, a tak doufal, že ten dotek je dost. Měl pocit, že už téměř dosahuje na nějakou myšlenku... něco, co by mohlo pomoct všem mutantům. Myšlenka mu však unikla a zmizela hluboko v podvědomí.

André se najednou prudce narovnal. „Vždyť já Leonovi ani nepoděkoval!"

Kai si povzdechl. „Že mě to nepřekvapuje..."