Tajemný les.

15. duch

Poklidně jsme tam se Zikim seděli asi hodinu. Když do pokoje vtrhla sestřička s mega injekcí v ruce, tak jsem neváhala ani sekundu, vytrhla jsem se Zikimu ze sevření, běžela k oknu „ádié" zařvala jsem a vyskočila z okna. Připadala jsem si jak magor. Svobada a volnost, hlavně gravitace mě táhli k zemi. Jenže když jsem dopadla Nickovi do náruče tak jsem si připadala jako super magor. „Promiň, já...já nechtěla" cítila jsem jak rudnu. On se na mě jen mile usmál a se mnou v náruči se vidal cestou necestou přes hluboký les, míjeli jsme i pohádkové bytosti, já poznala karkulku, domeček ježibaby, jeníčka a mařenku, věž a v ní zlatovlásku a další. Viděšeně sjsem se na něj koukla, ale aby mi oplatil pohled bylo pozdě, zastavili jsme. Stáli jsme uprostřed té motanice, a měla jsem pocit jako by se se mnou vše točilo, postavil mě na vlastní nohy a rozešel se k jeskyni, chtěla jsem jít za ním. Zatočila se mi hlava a už jsem ležela na zemi. Hned jsem vyskočila, protože vedle mě byl pavouk, nenávidím pavouky nějakým způsobem mě znervózňují, ale uviděla jsem svoji spásu, had! „Ahoj kamaráde jak se máš?" „ty umíš hadí řečí?" „asi jo, kde to jsem?" „v pohádkové říši" „a to je v...Asii?" „tohle není lidský svět, jakpak se jmenuješ?" „Alex." „ta Alex?" „teď ti nerozumím" „ta co má přemoct...krále?" „asi ano" „hele měla by jsi už jít, až zase půjdeš kolem tak se stav u zlatovlásky ve věži, není čas na vysvětlování, jo a...přijď sama" „eeee tak jo, zatím se měj, ahoj" „ahoj" barevný had se odplížil a já pospíchala za Nickem. Docela mi to trvalo, když se mi motala hlava jako na......kolotoči. To první slůvko. Musím se nad nim zamyslet. „Heeeej! Nick volá Alex na zem! Přepínám!" trhla jsem sebou až jsem do něj vrazila. Uculil se a vzal moji ruku a položil ji na skálu „zavři oči" no...co jsem měla dělat, byla jsem poslušná jak berámek a zavřela oči. Potom jsem na ruce cítila teplo. Také jsem cítila jak mi Nick položil ruce na pas a vedl mě do předu, kupodivu jsem nenarazila nosem do zdi, vedl mě ještě pár kroků a pak mi podkopl nohy a já spadla na zem. Slyšela jsem jak odchází. „Už můžeš otevřít oči" když jsem je otevřela tak jsem seděla uprostřed malé místnosti...no malé, byla veliká asi jako můj pokoj, ale byla kulatá, jako malá jeskyně. Najednou kolem mě začala zářit veliká šesticípá hvězda, já jsem byla jejím středem. Každý paprsek měl jinou barvu a ty barvy byly červená, žlutá, růžová, modrá, zelená a šedá. Nechápavě jsem se koukla na Nicka, který se opíral o jeden větší šutr, ten se na mě pouze zašklebil „skus se od tamtud dostat" pobídl mě, koukla jsem se znovu na hvězdu. Dotkla jsem se červeného cípu a vylétly z něj červení motýlci, a z těch dalších taky, takže mítnost zaplnili barevní motýlci. „Wow" neubránila jsem se povzdechu, Nick se smál od ucha k uchu „tak já pro tebe přijdu za dva roky tak se měj" než jsem stihla cokoli říct byl pryč. Ale za dva roky? Vždyť to tady dřív zdechnu hlady a žízní. Najednou se předemnou obevil ptáček a sedl si na mou dlaň, z jeho hřbetu sestoupila malinký kluk, asi 5 cm, škoda mám ráda vyšší. Koukala jsem na něj jako na blázna (což u mě není nic zvláštního) „Je nejvyšší čas, abychom šli" najednou jsem se začala zmenčovat až jsem byla o trochu menší než ten mladík, který mi teď připadal docela hezký, ale docela mě děsil ten veliký "ptáček" a ještě víc jsem se zděsila když mi řekl „vyskoč na něj" „ale já na něm nikdy neseděla" radši bych šla pěsky, ale to jsem se neodvážila říct. Než jsem se nadála tak jsme spolu seděli na sýkorce „mám strach z výšek" snažila jsem získat šanci jít pěšky „tak se nekoukej dolu" řekl a zašklebil se. Když jsme vzlítli tak jsem byla celá v křeči „uvolni se, nebo tu sýkorku udusíš" zašklebil se na mě a já ho šťouhla loktem do žebra, dělal že ho to bolí. Skočila bych mu na to kdyby mi najednou nezabořil obličej do jemného peří „bolelo by kdyby jsi se bouchla hlavou o strop" zasmál se a pustil mi hlavu. Opatrně jsem ji otočila a vážně jsme letěli skoro u stropu „nebojíš se vody že?" řekl a než bych stačila odpovědět, že neumím moc plavat, tak mě chytil za moje špinavé tričko, ještě z raního dobrosružství, a skočil ze sýkorky, já padala samozřejmě za ním, on udělal nádhernou šipku, zatím co já jsem udělala placáka a ještě mi natekla voda do nosu tak jsem tam začala kašlat na plné obrátky „v poho?" zeptal se drze a potom se potopil. Když se vynořil a já znovu spatřila jeho tvář, tak mi připadalo, že má z něčeho obavy „máme průser, rychle ke břehu je to takových pět set metrů." Vyhrkl na mě a já začala lapat po dechu „to jako pět set metrů v lidském měřítku?" „ne. Tady v tomhle." vyjádřil se tak že jsem nevěděla, jestli to myslí ironicky nebo doopravdy. „A proč? A kudy mám plavat?" chtěla jsem vědět, čekala jsem hrozivou odpověď ale když mi řekl „dole pod vodou je duch, už dva tisíce lidí zabil a ty můžeš být další na řadě, jo a plav tímhle směrem" tak jsem se docela viděsila, cože? To snad nemyslí vážně? „Dělej plav! Neboj se toho vodopádu, já tě dole chytím!" zakřičel na mě a plaval úplně jiným směrem. Co mi zbývalo. Musela jsem ho poslechnout, tak jsem začala plavat tím směrem, kterým mi ukázal. Asi po dvě stě metrech mi došlo co říkal vodopád...
Tak já sotva uplavu dvě stě metrů a pak mám skákat z vodopádu? Pokračovala jsem a u čtyři sta metrů se mi hlava skoro odírala o strop najednou jsem také uslyšela „neplavej tak rychle...nestíhám...chci si s tebou hrát." okamžitě jsem zpanikařila a přidala do tempa. V hlavě se mi omýlalo jedno slovo duch, duch, duch. Než jsem se nadála tak jsem byla u vodopádu vylezla jsem na kámen, na tři. Jedna, dvě nestihla jsem říct tři a něco mě chytilo za nohu, otočila jsem se, byla to ruka jako by nějakého zombíka, duch! Skočila jsem z vodopádů, bylo mi jedno jestli se utopím,pořádl lepší než aby na na mě sahal duch. Naštěstí už se mě nedržel, doufala jsem že už bude po všem. Jenže jsem dopadla do náruče toho kluka, nevěděla jsem kolik vážím v tomhle světě a tak jsem seskočila z jeho náruče. Potom jsem uviděla svoji záchranu, had! Doběhla jsem k němu, jenže místo abych mu rozuměla, tak jsem slyšela pouhé syčení. Děsilo mě to. Potom mi někdo sáhl na nohu, duch!