Dívám se na své staré fotky a ptám se: ,,Jak?'', ,,Jak to dokážeš?'', protože ta holka se směje. Pózuje do různých pozic. Zase se směje. Jakoby nic. Protože neví, co jí čeká. Neví, co přijde. Samozřejmě, že ne.
A teď? Pouhý náznak úsměvu mi připadá jako ten nejtěžší lidský úkon. Plácám se ve svém životě a říkám si, co bych udělala jinak... Jenže, já bych neudělala jinak nic. Každé mé rozhodnutí, každá hloupá a nedomyšlená chyba mě stejně tak jako každé umoudřelé odhodlání posunulo zase o kousek dál v mém příběhu. Zase kousek po cestě za tou sladkou odměnou. Jistotou, že ta kůže, v níž se nacházím, je jen moje. Nikoho jiného... Že ty sny, o nichž si nechávám zdát, že ty vidiny, jimž často podléhám, jsou jen a jen z mé až příliš pošetilé mysli.
Ale nyní si nejsem tak jistá... Protože, celý můj život a pevná půda pod nohama mi začali jaksi propadat do prázdnoty. Bortit se jako domeček z karet. A já fakt nevím, kdo začal foukat.
Jediné, čímž si sem jistá je to, že je to mnohem silnější něž já.
