Ve tmě své mysli, kde světlo zhasíná, tam, kde se radost pomalu vytrácí, tam, kde se ticho do srdce vkrádá, žije stín, co duši utápí.
Smutek je jako tichý společník, po zádech hladí ledovým prstem. Naděje mizí, v hloubce se ztrácí, a v mysli zůstává jen šepot prázdný.
Pocity těžké jako kameny v hrudi, krok za krokem kráčíš bez cíle. Den za dnem padáš do temnoty, snažíš se dýchat, ale nic nepřichází.
Slova ztrácí význam, úsměvy blednou, barvy světa se v šedi mění. Osamělost v duši kořeny zapouští, a každá snaha je jako boj bez naděje.
Ale i v té tmě, kde slzy stékají, svítí malý plamínek naděje. Třeba jednou světlo zas prozáří, a znovu ucítíš radost bez mlhy deprese.
