Hlemýžď pomalu se plazí, na svém hřbetě dům si nosí. Každý den je nový zážitek, v jeho pomalém, tichém světě.
Nespěchá, času má dost, prozkoumává každičký kousek cesty. Kapky rosy na listu pije, v ranním slunci se blaženě skryje.
S každým krokem svět si užívá, každý lístek, každý květ ho vzrušuje. Pomalým tempem se krása zjevuje, v tichém klidu radost objevuje.
Když déšť padá, hlemýžď se těší, každá kapka je mu potěšení. Mokré stopy za sebou zanechá, v louži tančí, zpívá, není sám.
Zatímco svět kolem spěchá, hlemýžď si najde čas na vše. Všechny vůně, barvy, zvuky, v jeho světě jsou jako velké mraky.
Večer, když slunce za obzor mizí, hlemýžď najde místo klidné. Schoulí se ve svém domku malém, sny o novém dni ho hladí jemně.
Pomalu žije, pomalu sní, každý den je jako poezie. Hlemýžď v tichu svůj svět objevuje, v pomalém tempu krásu života ctí.