Krvavé Umění - Sherlock BBC Fan Fikce

1. Kruh se roztáčí

Takže, zdravím svět wattpadu, do kterého jsem právě teď poprvé v životě přispěla nějakým tím dílem. Jedná se o povídku, kterou jsem dopsala už před nějakou dobou. Samozřejmě se jedná o formát fanfiction, tak doufám, že se bude líbit. Co říct dál? Samozřejmě, že potěší nějaká odezva v podobě hvězdiček a komentářů, ale to je už na vás... Užijte si Krvavé umění!

Update 27.4 2016

Tohle je pro všechny čtenáře, kteří se tuto povídku teprve chystají číst. Když jsem sem přidávala tenhle díl, nikdy by mě nenapadlo, že dokončím celou povídku a ještě k ní napíšu druhou sérii (ano, tahle povídka má pokračování - Ubohý Anděl). Co tím chci říct, je, že i když už je to dlouho, co jsem tuhle povídku přidala, pořád tu jsem. Pořád jsem hrozně šťastná za hvězdičky a pořád netrpělivě očekávám komentáře. Takže, se s nimi, prosím :D Každopádně vám děkuji, že jste se tuto povídku rozhodli číst a užijte si ji.

***

Jmenuji se Sherlock Holmes, jsem vysoce funkční sociopat. Tenhle titul jsem si vybral sám, sedí na mě, vystihuje mě. Byl jsem diagnostikován jako „bezcitný", věříval jsem tomu, že je to pravda, teď si nejsem jist. Ve svém životě jsem se nesetkal s mnoha věci, kterým bych nerozuměl, vždy jsem se nějak dopátral výsledného řešení. Teď jsem narazil na věc, která mě děsí a fascinuje zároveň, ale nechápu ji. Štve mě to, nevím si s tímto problémem rady, budu potřebovat pomoc.

Obyčejné Londýnské dopoledne, které už snad ani obyčejnější být nemohlo. John Watson pracoval na klinice a těžkla mu víčka, protože se v noci moc nevyspal. Za jeho únavu, nemohl nikdo jiný, než jeho ignorantský, šíleným způsobem chytrý a přesto fascinující spolubydlící. Tím spolubydlícím nebyl nikdo jiný, než Sherlock Holmes, který se každou noc, téměř s železnou pravidelností rozhodl, že bude pilovat své houslistické nadání. Hrál dobře, to se mu muselo nechat, co dobře, výborně. Kdyby chtěl, mohl by do konce života hrát na housle a nemusel by pracovat. Jenomže když s těmi nádhernými áriemi usínáte a i se za nich probouzíte, tak tyto árie pomalu, ale jistě ztrácí svou krásu a stávají se něčím, před čím utíkáte do zvukotěsných prostor.

Onen zmíněný sociopat seděl v křesle, ruce spojené pod bradou, v jeho typickém gestu. Zrak upíral do neznáma, zíral před sebe a před očima neměl nic jiného, než problém, kterým se právě zabýval – a totiž tím, jak by se měl po zbytek dne zabavit. Vraždy, které mu Lestrade přinesl, byly tak banálně jednoduché, že se až zděsil nad tím, že si je Scotland Yard nevyřešil sám. Jeho experimenty, kterých měl rozděláno víc než dost, vyžadovaly trpělivost, trpělivost, kterou Sherlock zrovna moc neoplýval. Kdyby tu byl alespoň John, s ním se dalo mluvit, rozuměl mu a měli něco společného. Jenomže John pracoval, John považoval práci za každodenní nutné zlo, do kterého se sám uvrtal s vidinou peněz. Sherlock práci viděl jako odměnu, jako věc, která tu pro něj je, byla a bude. Byl se svou prací jaksi ženatý, a nikdy si na to nestěžoval. Když však práce bylo málo, přišlo mu to, jako by se mu manželka vymlouvala na to, že ji bolí hlava. Bohužel, čím déle spolu byli, tím častěji se toto stávalo. Nudil se, neustále a pořád, jeho mozek vyžadoval činnost. Popadl svůj notebook, naťukal své dobře promyšlené heslo a zakoukal se na obrazovku. Když nevěděl kam, vedly jeho kroky k amatérským blogům různých druhů – od hudby, přes sporty až po vaření – a dnes tomu nebylo jinak. Většinou nad jejich obsahem jen ohrnul nos, administrátoři těchto stránek se povětšinou zabývali věcmi, které jemu byly již známé. Brouzdal se blogy, proklikával se různými adresami a nenašel nic, co by ho zaujalo, už málem znechuceně zaklapoval počítač, když si v rohu rozkliknutého blogu všiml ikonky „bloody-art.com". Krvavé umění. V Sherlockovi něco poskočilo nad tím, že konečně narazil na něco dostatečně jedinečného a zajímavého, že v očekávání na ikonu klikl. Později nevěděl, jestli za to měl být vděčný, nebo toho litovat.

***

Evangelline seděla u stolu a rychle dopisovala článek na blog, ještě nahrála fotografie, které jejímu blogu ostatně figurovaly a článek zveřejnila. Pro dnešek měla hotovo. Zavřela notebook a do ruky vzala tužku a papír. Nepřítomně začala kreslit nějaký ornament, musela si udělat přípravu, preciznost bylo její druhé jméno. Její šikovné ruce tvořily na papíře nádheru, kterou by jí mohl kdokoliv závidět. Byla nadaná, věděla to, mohla být dobře placenou malířkou, sochařkou, či restaurátorkou, ale nebyla by to její vášeň. Její život, její podstata byla to, co to dělala právě teď a i když ji to někdy samotnou děsilo, nedokázala přestat. Nechtěla přestat.

Evangelline se narodila v Cradiffu a v Cardiffu prožila i své dětství. Nebo ne, nedalo se tomu říkat dětství. Její matka byla soudkyně, chladná a nekompromisní, která nesoudila jenom zločince, ale i všechny okolo, včetně své jediné dcery a manžela. Evangellinin otec byl sice kariérista, ale měl srdce a rozhodně neměl nervy z ocele, proto se, když bylo Evangellin pět let od její ženy odstěhoval. Když bylo Evangelline devět let, měla už dost své idealistické matky, která doma chtěla mít dokonalé dítě z reklamy a utekla z domu. Když ji našla policie, řekla jim, že chce jít za tatínkem a policie ji odvezla k jejímu otci. Od té doby tam zůstala. Samozřejmě, že se to hnalo přes soudy a její matka vyváděla, ale nakonec otec ze svého ohromného mění, podplatil soudce, aby proces urychlil, a on urychlil. Od té doby si Evangelline se svým otcem žila celkem v pohodě. On byl celé dny pryč, ona měla pro sebe celý ohromný dům a tučné kapesné k tomu, ten život jí nevadil, ale rozhodně se tomu nedalo říkat dětství. Usínala sama, sama vstávala, sama přicházela ze školy. Neměla večerku ani budíček, ale nikdy nikomu nic nezáviděla – to byla jediná dobrá věc, kterou v ní matka zanechala. Když bylo Evangelline dvanáct let, byla její matka zavražděna rodinou chybně odsouzeného muže k trestu smrti. Evangelline ani její otec netruchlili, usoudili, že si může za svou smrt sama a nechali to být. Evangelline byla sama, jejím věrným společníkem byl internet, internet, který jí dodal ideál krásy. Evangelline se rozhodla, že bude krásná, že se stane uměleckým dílem. A tehdy se začala rodit stránka bloody-art.com, tehdy začala malovat, tehdy se roztočil začarovaný kruh.

***

Tak tedy, doufám, že se první kapitola líbila, pokud ano, budu přidávat dále, pokud ne, nevidím důvod, aby tu povídka nadále oscilovala.

Díky za přečtení:)

Vaše,

Wretched Angel