Krvavé Umění - Sherlock BBC Fan Fikce

5. První Vítězství

Zdravím, zdravím a hlásím se zpět s další kapitolou. Nepřidávám je často jenom proto, že se vždycky bojím odezvy, nebo tedy spíše toho, že nebude žádná. Ale ona tu odezva je. Díky vám všem, kteří mi ji pravidelně poskytují, znamenáte pro mě svět. No, a nyní kapitola, na kterou všichni čekáme... Sherlock vs. Evangelline poprvé

***

Sherlock prudce vtáhl do plic vzduch, ze kterého byla cítit řeka. Žaludek měl podivně stažený a nemohl si udržet čistou mysl. Byl nervózní, to se mu moc často nestávalo.

Jelikož už byl více než dvě míle od svého bytu, vkročil bez starostí do trafiky a koupil si krabičku cigaret. Vyšel ven, kde si s kelímkem kafe sedl na lavičku na pobřeží Temže a blaženě potáhl nikotin do plic. Cítil, jak se pomalu, ale jistě uvolňuje. Za chvíli už se cítil dostatečně v pořádku, aby mohl navštívit Evangelline Flynnovou.

Zvedl se z lavičky a zamířil k bytovému domu, na který celou dobu koukal. Podíval se na štítky u zvonků a srdce mu poskočilo vzrušením, když spatřil „Evangelline Flynnová," zhluboka se nadechl a napočítal v duchu do tří. Pak zazvonil.

***

Eve zrovna seděla u stolu a tužkou načrtávala různé nákresy, k tomu se jí z repráků linula tichá hudba. Trhla sebou, když se celým bytem rozezněl zvonek. Trochu v ní zatrnulo, Leonard ani Clarisse to být nemohli – byli v práci, pošta už tu byla a ona žádný balíček nečekala. Eve žila tak trochu ve strachu, věděla, že kdyby se o jejím blogu dozvěděl nějaký psychiatr, byla by okamžitě hospitalizována a diagnostikována jako „vadná".

Opatrně se přesunula ke zvonku a stiskla tlačítko.

„Prosím?," ohlásila se.

„Dobrý den, mluvím se slečnou Evangelline Flynnovou?," ozval se z reproduktoru hluboký mužský hlas.

„Ano, kdo se ptá?," zajímala se Eve.

„Jmenuji se Sherlock Holmes," odpověděla dotyčná osoba.

„Má mi to něco říct?," opáčila Eve.

„Jsem soukromý detektiv," řekl muž.

„Myslím, že jsem o vás něco četla," řekla Eve po pravdě, „co chcete ode mě?"

„Z úschovny krve vaší laboratoře bylo odcizeno pět set litrů krve, chtěl jsem si s vámi o tom promluvit, víte, zeptat se na pár otázek."

„Jistě," řekla Eve trochu nepřítomně a stiskla tlačítko, které Sherlocka Holmese pustilo dovnitř.

Bleskově se rozhlédla po bytě, rychle sklidila věci na kreslení ze stolu a ještě běžela zkontrolovat galerii – nic podezřelého. Cestou zpět, ještě přes top, který měla na sobě, natáhla slabý svetřík. Ne, že by se za své tělo styděla, milovala to, jak ji kresby dělaly krásnou, ale obávala se, aby si detektiv ničeho nevšiml. Nechtěla být nahlášena. Navíc jí to stejně moc nesedělo, kdyby někdo vyloupil jejich krevní banku, určitě by o tom věděla mezi prvními. Nevěděla co, ale něco jí na rozhovoru s cizincem nesedělo.

Z úvah ji vyrušilo rázné a rychlé zaklepání na dveře. Zhluboka se nadechla, přešla ke dveřím a otevřela je. Před ní stál muž, kterému mohlo být okolo třiceti let, tmavé, kudrnaté a husté vlasy mu neposedně seděly na hlavě, výrazně kontrastovaly s jeho bledou pletí. Lícní kosti měl, že by se o ně jeden pořezal. Jeho oči hrály různým spektrem barev, od modré, přes šedou až po zelenou. Rty měl vykrojené do velmi specifické křivky. Svůj mysteriózní vzhled ještě podtrhl dlouhým černým kabátem s vysokým ohrnutým límcem. Vypadal jako model z nějakého dobře placeného časopisu, ale rozhodně ne, jako soukromý detektiv.