Krvavé Umění - Sherlock BBC Fan Fikce

2. Fascinace Neznámým

*Druhá část mé povídky o měsíc později hlásí svůj příchod. Děkuji všem, co mi dali hvězdičku u předchozí kapitoly, věřte mi, pro autora není nic sladšího, než když vidí nějakou odezvu na svou práci. Znamená to pro mě celý svět, skutečně. Nuže, tahle kapitola trochu poodhalí, z čeho to byl Sherlock tak vykoukaný, doufám, že se bude líbit. Komentáře a hvězdičky jsou více než vítány. Obrázek v médiích pochopíte, až dočtete.*

***

Sherlock seděl a zíral. A Sherlock nikdy nezíral, jenomže to co právě viděl, si prostě nevyžadovalo nic jiného, než zírání. První co na něj na stránce bloody-art.com vykouklo, byl obrázek ruky – konkrétně odhaleného předloktí na kterém byla s naprostou precizností vyobrazena baletka v základním postoji s upaženými pažemi. Sherlock si nejdříve myslel, že se jedná o tetování, či malbu, když však obrázek prozkoumal detailněji a přečetl si anotaci webové stránky, došlo mu, na co se kouká. Ta baletka byla do kůže vyřezaná, vyrytá a navždy zvěčněná a hlavně, byla nádherná. Bylo vidět, že rána byla čerstvá – z ohybů sukně, nohou, paží a obličeje vytékaly krůpěje temně rudé krve. Název článku hlásal „Baletka" a podtitulek říkal „dlouho připravovaný kousek, ale jak vidno, pečlivá příprava se vyplatila, co myslíte? Hlasujte v anketě pod článkem, jaké dílo mám vytvořit příště. Vaše Eve."

V Sherlockovi se probudila šílená zvědavost a okamžitě najel na profil adminky stránky, toužil se o ní dozvědět víc, toužil pochopit, to co dělala. Na jejím profilu uviděl fotku dívky, okolo pět a dvaceti let, světlá pleť, světle modré oči a černé vlasy, nebarvené. Bylo to k podivu, ale tohle bylo všechno, co z obrázku zjistil. Jeho dedukční metody byly s největší pravděpodobností ovlivněny tím, co právě viděl. Pod obrázkem bylo napsáno jméno – Eve Flynnová – a také krátké prohlášení: „Jsem umělec, který se stává uměním." Tak, a teď už Sherlock doopravdy nevěděl co. Pro jednou však neztratil trpělivost a začal prozkoumávat starší příspěvky na blogu.

***

Dnes je 3.1 2015, blog bloody-art.com, byl založen 5.8 2010. Evangelline je dvacet šest let, bylo jí dvacet jedna, když založila blog, ale pointa oné webové stránky se začala rodit už devět let předtím. Tehdy bylo Evangelline dvanáct let, krátce po matčině vraždě se začala více zabývat uměním. Malovala již od malička, matka ji od toho však často odpuzovala, mnohem radši by viděla, kdyby Evangelline hrála na nějaký hudební nástroj, studovala cizí jazyk, či se učila chemické prvky. Často jí do toho i nutila. Dokud Evangelline žila se svou matkou, měla přísný rozvrh, učila se jazyky, literaturu a věci, které se berou až na středních školách, matka chtěla mít zázračné dítě. Díky tomu byla Evangelline vzdělaná. Do svých patnácti let navštěvovala soukromou základní školu, pak šla na soukromou uměleckou školu.

Ve třinácti letech Evangelline k rozvoji jejího umění přestal stačit papír a začala si propiskou tvořit na těle různé kresbičky. Nejdříve to byly pouze kresbičky, na malých, neviditelných místech, pak však svá díla začínala tvořit na místa, kde by je mohla vystavit světu na odiv. Přišla si krásná, ale pořád to nestačilo. Navštěvovala různé obrazové galerie, obdivovala velké umělce, ale v duchu věděla, že ona jednou bude ten největší z nich.

Když jí bylo čtrnáct, začínala si více všímat lidí okolo sebe, začala takzvaně „vnímat". Uviděla, jak jsou lidé zabednění, jak jsou ubozí a zároveň božští a hlavně, jak moc jsou slepí. Když na sobě měla oblečení, vypadala jako oni. Když však večer stála nahá před zrcadlem a viděla, jak její těžce vypracované tělo zdobí malby, připadala si tak nádherně jiná. Potřebovala něco, co by ji odlišilo, konečně to našla. Jenomže to nebylo permanentní, potřebovala najít něco, co vydrží déle než propiska, či lihová fixa. V patnácti letech začala používat inkoust, jemné tahy štětečkem dodávaly práci na preciznosti a kvalitě. Ale i inkoust se smyl. Investovala hodně peněz do různých tělových barev, heny a jiných prostředků, ale nikdy nic nevydrželo věčně. Tetování jehlou jako takové nechtěla – bylo by tam navždy a už by se přes něj nedalo pracovat. Chtěla na sebe tvořit ve vrstvách – něco namalovat, nechat to vyblednout a malovat dál. Šlo jí však o pouhé vyblednutí, ne o zmizení. Chtěla, aby všechno co na sebe kdy vytvořila, zůstalo, tam, kde mělo.

Až v devatenácti letech, když odmaturovala, jí došlo, co musí udělat.

***

Sherlock projel blogem tam i zpět, probíral ve čtyřech rocích pravidelných příspěvků. Jeho zděšení a údiv stoupalo s každou rytinou do té bělostné kůže. Viděl jemná ptačí pírka vyryta na klíční kosti, viděl pavučiny lemující něžné nárty, viděl motýly poletující přes ploché bříško a přistihl se přitom, jak si myslí jediné slovo, totiž „nádhera". Už to nevydržel, rychle zaklapl počítač a chvíli jen seděl. Co se pro něho však zdálo jako pár minut, se ve skutečnosti ukázalo jako pár hodin. Z jeho transu ho vyrušil John, který se konečně přivlekl z práce a s kelímkem kafe se zhroutil do křesla.

„Co, dnes nebudou narážky na to, kolik piju kafe?" prohodil směrem k Sherlockovi, který se zdál úplně mimo.

„Co?" trhl sebou Sherlock a rozhlédl se kolem sebe.

„Dobré ráno," řekl John s úsměvem.

„Jak vtipné, Johne" ušklíbl se Sherlock a vyšvihl se na nohy.

„Ne! Ať tě to ani nenapadne," zvolal John zděšeně. Sherlock po něm hodil nechápavý pohled, dnes byl skutečně trochu mimo.

„Opovaž se šáhnout na ty housle, na který si vrzal od tří od rána," pohrozil mu John.

„Když jsem ti nabízel byt, varoval jsem tě," pokrčil rameny Sherlock.

„Ale nevaroval jsi mě, kdy na ty housle budeš hrát."

„Příště speciálně pro tebe vypracuji rozvrh hodin," řekl Sherlock a začal si navlékat kabát.

„Kam jdeš?" podivil se John.

„Ven."

„Ty nechodíš „ven"," namítl John.

„Dobře, jdu za Mycroftem" přiznal Sherlock.

„Za Mycroftem?" nestačil se John divit.

„Potřebuji od něj laskavost" přiznal Sherlock a nechal Johna za sebou.

„A jen tak mimochodem, o hlavě v lednici jsem tě také nevaroval a stejně jsi tu zůstal," poznamenal ve dveřích a se vší svou sherlockovskou elegancí vyšel ven.