Návrh

Bezpečí

Tak jo nooo 😂🙈, chtěli jste to, tak to máte ❤️🍀, ale stejně mě asi budete nenávidět.
Smějte se
—————————————-

"Vypadni od ní, ty hajzle!"
Hermiona sotva vnímala hlas, který se roznesl po místnosti. Co ale zaregistrovala jasně, bylo, že na ní náhle nikdo neklečel. Otevřela oči a pohlédla na muže, který pevně svíral toho odborného úchyla a na tváři se jí rozlil úsměv úlevy.
Pak zavřela oči a snažila se zakrýt. Bylo jí nepříjemné ležet tu skoro nahá. O ponížení, že se nedokázala ubránit, ani nemluvila.
Ucítila látku, kterou přes ní někdo položil a otevřela své oči, aby se setkala s pohledem jasně modrých očí, plných starosti.
"Draco..." Zašeptala a on jí pohladil po vlasech.
"Jsi v pořádku?"
"Teď už ano." Usmála se, ale její tělo se celé třáslo.
Vzal jí do náruče a odnesl k němu do kanceláře. Nalil jí vodu do skleničky a postavil jí na stůl.
"Počkej tu, hned se vrátím, jen si musím vyřídit účty s tím..."
"Draco?" Zarazila ho.
"Ano?"
"Neudělej nic hloupého, ano? Jen zavolej Harryho, ať si ho odvede."
"Ale..."
"Prosím."
"Dobře..." Souhlasil tiše a pak odešel a nechal jí tam.
Natáhla se po sklenici, ale její třesoucí ruce nebyly schopné jí dopravit ke rtům, aniž by nerozlila její obsah.
Netrvalo to dlouho a Draco se vrátil.
"Harry s tebou bude chtít později mluvit. Chtěl už teď, ale požádal jsem ho, aby ti dal čas."
"Děkuji."
"Měla by ses napít..." Sedl si vedle ní a pohlédl na skleničku.
"Já... Nemůžu." Zašeptala zahanbeně a natáhla k ní svou roztřesenou ruku.
"Pomůžu ti." Vzal tu skleničku a přiložil jí k jejím rtům. Napila se, ale ani zdaleka to nepomohlo uhasit ten palčivý pocit v jejím hrdle.
"Odvedu tě k Mungovi." Řekl s pohledem na její ošklivě popálenou kůži.
"Ne... Není to nic hrozného, opravdu." Vlastně ani necítila bolest. Možná za to mohl adrenalin v jejím těle, možná úleva nad tím, že to peklo už skončilo, nebo Dracova přítomnost, která na ní působila. Cítila se v bezpečí.
"To si možná myslíš, ale..."
"Draco..."
"Fajn." Zakoulel očima a vstal, aby se vrátil s několika lahvičkami a žínkou.
"Co se vlastně stalo?" Zeptal se, když jí začal čistit rány.
"Procházela jsem zásoby a psala jsem si, co je potřeba objednat, když sem vtrhnul."
"A kde je Theo?"
"Oba vás vylákal ven pod záminkou nového klienta. Jak to, že ses vlastně vrátil tak brzo?"
"Něco jsem si tady zapomněl... Sakra! Od teď si budu zvát klienty jen sem. Když pomyslím na to..."
"Nemysli na to... Je to v pořádku."
"Ty uklidňuješ mě? Opravdu?" Zavrtěl hlavou s drobným úsměvem.
"Zachránil si mě." Pokrčila rameny a znovu se na něj mírně usmála.
"Teď už jsem v bezpečí." Pohlédla mu do očí a on přikývl.
"Musím ti sundat silonky. Potřebuju..."
"Dělej co musíš." Pokývla hlavou a pomohla mu sundat ty zbytky silonu, které zbyly na jejím těle." Draco začal na její rány nanášet mast a zatínal u toho svaly. Cítila jeho napětí. Ten vztek se promítal do držení jeho těla. Přesto byl jeho dotek jemný. Jeho prsty jemně nanášely mast a bylo to poprvé, kdy na ní jeho dotek nepůsobil tak jako jindy. Přesto něco cítila. Vlna tepla obklopila její srdce.
"Opravdu bys měla jít k lékouzelníkovi. Jizvy..."
"Na tom nezáleží. Další jizvy snesu. Jen bych chtěla jít domů."
"Dobře, to je samozřejmé, doprovodím tě.
Jen to dělám."
"Asi nemá cenu, abych se s tebou hádala, že se zvládnu přemístit i sama, co?"
"Ne." Řekl rázně a ona se uchechtla.
"Děkuju." Hlesla, položila si hlavu na opěradlo a nechala jeho ruce, aby pokračovaly ve své práci.
"Co se tu sakra stalo?" Dovnitř vrhnul Theo a vypadal opravdu naštvaně.
"Hermiono?! U Merlina! Jsi v pořádku?"
"Jsem." Přikývla a snažila se zakrýt.
"Ten amík, za kterého si tak loboval, jí málem znásilnil, to se stalo. Vylákal nás ven pod stupidní záminkou nových klientů a.... Zkrátka teď jí odvedu domů a pak ještě kontaktuji Harryho."
"Nevidím důvod, proč by si jí měl doprovázet ty. To zvládnu sám. Zařiď si, co potřebuješ." Odvětil Theo.
Hermiona pohlédla na Malfoye, který se viditelně napjal a jeho výraz se proměnil na vražedný, než ho nahradila ta jeho ledová maska.
"Fajn... Dělej, jak myslíš." Pak se obrátil na Hermionu.
"Dělal jsem, co umím. Víc už nesvedu." Řekl a vstal. Hermiona si nemohla pomoci, ale v jeho slovech cítila jistý dvojsmysl a ten tón jí přišel nějakým zvláštním způsobem smutný až skoro rezignovaný a jí to trhalo srdce. Chtěla ho zastavit, ale on odešel, ani se neohlédnul.

"Fakt bych to zvládla sama. Nemusel si mě doprovázet." Zamumlala a vytáhla klíče od bytu.
"Musel. Věř mi, Draca se to dotklo a určitě si teď uvědomí víc věcí. Dělám to kvůli tobě a taky jemu. I když mu pořád tiše závidím, tak chci, aby byl šťastný. Možná se ten způsob zdá krutý, ale nakonec to dobře dopadne."
"Hm. Fajn. Ale teď už můžeš jít. Na kafe tě nepozvu, opravdu na to nemám myšlenky a jediné, co chci, je být sama a odpočívat."
"Dobře, kdyby cokoliv, pošli sovu. Budu na příjmu." Zvedl k ní ruku, aby ji odsunul pramen vlasů z čela a ona od něj odskočila. Usmál se.
"Promiň."
"Ne... To jen.. Já..." Koktala a on zavrtěl hlavu.
"Je to v pořádku. Běž a odpočiň si."
"Děkuji." Odemkla dveře a vešla do bytu, jen aby se mohla zamknout. Opřela se o dveře a vydechla. Bylo toho na ní moc. Hlavou se jí toho honilo tolik. Byla chvilku před zhroucením. Sice tvrdila, že jí nic není, ale ve skutečnosti se nemohla přestat třást. V momentě, kdy se ocitla sama a nemusela se tvářit statečně, se jí v očích objevily slzy a ona si dovolila, alespoň na moment, o ze sebe dostat. Všechno to na ní náhle dolehlo.
Přešla k ledničce a vyndala z něj flašku vína. Se skleničkou se ani neobtěžovala. Napila se přímo z flašky. Posadila se na zem a opřela se zády o linku. Pořád cítila ty odporné ruce, ten měkký teplý dech, co páchnul brokolicí a stále měla sevřené hrdlo z toho jak jí škrtil. Cítila se tak potupně. Ani Malfoyi jí nikdy takhle neponížil. Raději by každý den poslouchala, že je mudlovská šmejdka.
Musela do sprchy. Musela to ze sebe smýt. Zároveň věděla, že nezáleží na tom, kolikrát se vydrhne. Stále si bude připadat špinavá. Jaká ironie co? Slýchala to každou chvilku, ale dnes poprvé se tak i cítila.

Po hodině marného drhnutí, kdy její pokožka už byla zarudlá podrážděním, vyšla z koupelny zabalená v županu a i s flaškou se posadila na pohovku. Schoulil se do klubíčka a plakala. Spíš ještě nepřestala. Cítila se jako to nejmenší nic na světě. Pořád se cítila špinavá a nečistá.
Obklopil jí pocit letargie a nevnímala čas. Za oknem už dávno zapadlo slunce, ale ona seděla nehnutě dál. Už ani na nic nemyslela, prostě jen byla.
Neměla vůbec ponětí, že usnula, ale náhle tam byla zpátky a všechno se to dělo znovu. Jenomže tentokrát nepřišel nikdo, aby jí zachránil.