Fuck you! [HidaSaso, SasuNaru] ×

Kapitola druhá

Trvalo několik okamžiků, než se v malém reproduktoru připevněném na zdi ozvalo zašumění a následně na to hrubý a pokud možno dodat, dosti nevrlý hlas jeho přítele a kolegy z doby před pěti lety. Přítele, který se na něj jen tak mimochodem úplně vybodnul a neposlal mu ani jeden jedinej podělanej pohled, nebo dopis.

"Co je?!" zaznělo z přístroje tak naštvaně, že kdyby před dveřmi stál někdo jiný, patrně by úlekem o krok dva ustoupil, ale on ne.

Moc dobře Kakuza znal a i přesto, že byl ten cápek ještě vyšší a mohutnější než on a dost často z něj kvůli jeho ne zrovna sexy vzhledu a špatné náladě, kterou dával dost najevo, šel strach, se ho nikdy nebál. A to i přesto, že byl schopen ho oddělat kvůli penězům bez mrknutí oka. Jestli ten věčně nenasytnej šmejd něco miloval, byly to chechtáky. Lidi pro něj byly až na druhém místě, pokud teda vůbec...

"Taťka je doma," zamručel s úšklebkem na rtech a čekal, co se bude dít dál.

Na chvíli se v reproduktoru rozeznělo hrobové ticho, než se ozvalo tiché, sotva znatelné "kolik mě tohle bude kurva stát", nad čímž bělovlasý jen nakrčil obočí, avšak v momentě, kdy se ozval tolik typický zvuk otevírání zámku na dálku, se jen hlasitě uchechtnul a zatlačil na prosklené dveře tak, až na nich zůstal otisk jeho ruky. Vstoupil dovnitř a po paměti vyrazil na místo, kde se nacházely schody do vyšších pater. Tahle nízká bytovka měla tu nevýhodu, že neměla výtah, a tak se její obyvatelé museli pohybovat sem a tam po svých. Většině lidí to nikdy nevadilo a sám Hidan, když sem měl cestu, rozhodně nepohrdnul tím, že si může protáhnout nohy, ale jeho parťák k tomu měl trošku jiný přístup.

,Víš, kolik času bych mohl ušetřit, kdybych se tu jak dement nemusel každej den tahat do těch posranejch schodů až do třetího patra?! Víš, kolik peněz bych za tu dobu moh' vydělat?!'

V momentě, kdy si na ono prohlášení hromotluk vzpomněl, jen pro sebe s tichým smíchem zavrtěl hlavou a pokračoval dál do posledního poschodí. Jo, Kakuzu měl prachy rozhodně rád víc, než cokoliv jiného na světě.

Jakmile byl až nahoře, už stačilo dojít jen pár posledních metrů k jeho bytu s číslovkou "třináct", jehož dveře již byly pootevřené a rovnou zamířil dovnitř do jeho útrob. Nijak se neobtěžoval se zouváním a prostě šel dál, zčásti proto, že byl prostě a jednoduše líný, a také, aby svého staršího kolegu trochu potrápil. Prošel krátkou chodbou a vydal se otevřenými dveřmi doprava do obýváku spojeného s kuchyní, kde za stolem již viděl tmavovlasého muže, jemuž některé prameny již zdobily tenké nitky v podobě šedin. Jakmile jej zahlédl, nitrem se mu prohnal přehršel emocí - vzteku z toho, že se během dne, kdy ho zavřeli, vypařil jako pára nad hrncem, zklamání, že se mu ani jednou za celých těch pět zkurvených let neozval, ale také nadšení, že po opravdu dlouhé době vidí známou, i když trošku odpornou tvář.

Jo, Kakuzu se za těch pár let - kromě několika šedin a pár dalších jizev, co mu kurvili už tak dost hnusný ksicht - skoro vůbec nezměnil. Dokonce i vypadal, že je to pořád stejný hovado, jelikož v momentě, kdy zvednul hlavu a zaznamenal jeho přítomnost, nekývl hlavou a ani jej nijak jinak nepozdravil. Jeho zelené hloubky místo toho okamžitě sjely po jeho těle dolů až k chodidlům, což způsobilo, že jeho nicneříkající výraz se během vteřiny změnil na rozzuřený.

"Děláš si prdel?! Okamžitě sundej ty zaprasený boty dolů!" zařval na něj, když uviděl, jak mu od bot odpadávají malé, sotva znatelné kousky ztvrdlé hlíny a dělají mu tak na podlaze nepořádek, "Víš, jak je dneska, do prdele, drahý, pořídit si služebnou, co uklidí?"

"Taky tě rád vidím," protočil rudofialovýma očima nově příchozí, ale ve tváři mu i přesto hrálo mírné pobavení.

Zatímco úplně ignoroval Kakuzův rozkaz, vešel hlouběji do místnosti a rozvalil se na starém koženém gauči, který měl již nejlepší léta za sebou. Doteďka si pamatoval, jak na něm, když byli oba ještě mnohem mladší, leželi na zádech úplně sjetí a užívali si rauš, který v ten moment projížděl celým jejich tělem.