This is How We Roll (in the Army)

- 9 -

Opouštím hnízdo, našli mě! Kenzie měla tři vteřiny do zásahu.

Rychlými tahy uvolnila z mateřské pušky díly a zasazením do sebe, sestrojila lehkou, ale výkonnou ruční zbraň. Vteřina a půl.

Lípla polibek do dlaně, přitiskla ji k hledí. Sbohem, Lizzie. Půl vteřiny.

Už, když se drápala na nohy, nabírala na rychlosti směrem vpřed. Okraje hnízda dosáhla přesně v momentě, kdy oblohu rozčísl laserový paprsek. Time over.

Do posledního kroku dala všechno – byl to odraz hodný olympijského reprezentanta ve skoku do dálky. Proletěla vzduchem a na chvíli si přála tu scénu vidět z pohledu druhé osoby – s tím modrobílým světlem za jejími zády to musí vypadat určitě cool!

Její slow motion vize skončila střetem se zemí z několika metrové výšky. Zbrzdila brutální dopad pružností v kolenou a okamžitou rotací přes rameno do kotoulu.

Teď už více než jen pohmožděný ramenní kloub hlasitě zaprotestoval skrze její vlastní ústa. „Kurva práce!"

Nezadržitelně a v brutální rychlosti se řítila z kopce.

Rotovala, točila se, klouzala.

Narážela, zraňovala se, úpěla bolestí.

Kontrola nad tím, kde je nahoře a kde dole ji opustila ihned, kdy té dezorientované mrše došlo, že tahle atrakce se jen tak nezastaví.

Kenzie nenáviděla vše, co jen zavánělo slovem 'točit se' – už jen pouhá myšlenka na kolotoč v ní vyvolávala pocit nevolnosti.

Právě teď byla jak v bubnu od sušičky a určitě se poblije! Kurva drát! Ke vší dnešní smůle ještě tohle!

Nesnášela blití!

Ahggrr! Tvrdý šutr na cestě ji skoro zbavil vědomí – o čem, že tohle všechno bylo?

Ten sešup jí zanechal pod kopcem napůl mrtvou. Výhoda byla, že ji nikdo z nepřátelského týmu během téhle divoké jízdy neměl šanci zaměřit. Na druhou stranu – tím, že tu leží jak na pláži, jim celou situaci značně ulehčuje.

---

Křičeli na ní nevybíravými a sprostými slovy.

Takhle na ní řvali nadřízení v přípravce – nenáviděla to! Cítila se malá, ponížená a hloupá!

„Vstávej, trosko!"

Přes všechnu svou snahu to málem vzdala. A pak nastoupila Joe. Honili ji a nadávali dvakrát tolik, díky absenci hlasu byla pro ně jen šmejd. Nechtěli s ní komunikovat, dělali, že nerozumí.

„Hni tou prdelí, kde si myslíš, že seš?"

Na ubikacích, kde tenkrát ještě spali pohromadě, ji jednou v noci slyšela Kenzie popotahovat. Když se však proplížila k její posteli, byla prázdná. Za to o dvě lůžka dál se skláněla postava a někoho držela kolem ramen. Kenzie si ten moment překvapení pamatovala – protože ten, kdo fňukal nebyla Joe, ale Cavazzi. To ona ho objímala a snažila se ho podpořit.

A byla to také ona, kdo vrátil Kenzie její skoro ztracenou víru v armádu, chuť znovu se zakousnout jak pitbul, rvát se jak rotvajler a ještě tu být pro druhé jak matka Tereza.

„VSTÁVEJ, McKenzie!!"

„Joe?" rozlepila víčka, rozkašlala se. Oči i plíce měla plné prachu. Přicházela k sobě a kurevsky to bolelo!