This is How We Roll (in the Army)

- 20 -

Jedna-dvě-tři. Výdech-nádech. Drž si rytmus-rytmus je důležitý! Zbytečně nezrychluj, zbytečně se nedři - vysiluješ se! Rozlož sílu, tohle je o výdrži! Mysli na to, co právě děláš, na nic jiného! Hlavně pravidelně dýchej! Jedna-dvě-tři.

Měla záda svého dočasně přiděleného parťáka před sebou a to bylo v pořádku. Táhnul ji, ukazoval, jak ke každé z překážek přistupovat, kopírovala jeho styl. Přesně takhle to po ní Bradley chtěl.

Nechat se vést.

Ručkování, kdy si musela do úchopů dva metry doskočit.

Šplhání, kde nebyly na nekonečném laně navázány záchytné uzle.

Převracení těžkých pneumatik, překonat vysokou zeď a hned další.

Na zem pod nemilosrdnými dráty, nahoru na nízkou zeď a hned další.

Polykala prach, trávu, pot - vše, co nechával Spencer za sebou.

Ryla svým chest rigem hlínu, písek, kamení - vše, co bylo v tu chvíli pod ní.

Ale pořád to nestálo za řeč. A pak přišel zase písek. Nesnášela písek! Nic neunesl, zato se dostal všude!

Zapnula si řemen kolem pasu, švihem narovnala lano. Byla připravena táhnout tím sajrajtem několika kilovou kládu, tak jako se dřel Spencer před ní.

Zradu vytušila, až když zabrala a padla obličejem na zem. Nohy se jí probořily pěkně hluboko, tělo i mysl by chtěly, ale ona, natož ta zasraná kláda se nehnuly vůbec nikam!

Zatáhla znovu, spadla, drtila nadávky, vyplivla ten hnus, zkusila to jinak.

A Spencer se jí začal nebezpečně vzdalovat.

Čím víc se snažila, tím víc se propadala, tím víc jí to stálo sil a za to všechno získala jen pár metrů. Vážně to tady skončí? Praštila vztekle pravačkou do té sračky pod sebou, až se rozprskla na všechny strany.

Vážně skape na něčem, kde by potřebovala mít tak o dvacet kilo víc svalů?!

Přetočila se do sedu, zabořila paty do země, v tahu v sobě napnula všechno, co šlo, vypustila vzduch s hlasitým výdechem.

Jak se v záběru položila na záda, zadek se jí sklouzl dopředu, chodidla se zaryla půl metru do písku a kláda se posunula sotva o pár centimetrů.

Kurvadrát! Přeci to takhle neskončí! Ne jen stupidně kvůli tomu, že nemá potřebou svalovou páku, aby utáhla zátěž! To není fér!

To není, do prdele, fér!

Zmatkovala, přestala se soustředit, myslela jen na to, jak na Spencera ztrácí a ihned ho musí dohonit. Lapala po dechu, vysilovala se tím neustálým panickým škubáním, jedna-dvě-tři-byly v řiti!

A když už si začínala myslet, že právě tady to bude její knock-out , byla vzata kolem pasu a vytáhnuta na nohy.

„Zaber, Mac! Do prdele, zaber!"

---

„Neříkej mi Mac!" bylo první, co ze sebe spontánně vyplivla. Hned na to ji přepadl silný pocit dejavu - byla zpátky o tři měsíce, s Kowalskou, kdy měla ještě obličej a oslovovat ji zkratkami jejího jména si užívala.

To Spencer, který se pro ni teď vrátil, postavil ji na nohy a burcoval v ní morálku, spustil tyhle vzpomínky. Jakoby ji vážně hodil svou vlastní verzí jejího jména o několik týdnů dozadu, do časů, ze kterých si pamatovala úplně vše, přesto v závěru skoro nic.