This is How We Roll (in the Army)

- 28 -

„Ale ne, Luku."

Kapitán Deveraux měl v obličeji skoro stejnou barvu jako nemocniční povlečení.

Stavila se u jeho lůžka, jak dopoledne slíbila. Jenže ten pohled na něj ji zaskočil. Sice už před pár hodinami nevypadal nic moc, ale nemyslela si, že ho teď uvidí ještě více zuboženého.

Kapačka zavedená do žíly se dala předpokládat, ale ten bílý odstín v jeho tváři s tmavými půlměsíčky pod očima, lesklé čelo a krátké vlasy zmáčené potem nevypovídaly o ničem pěkném.

Kanyla s rozvodem kyslíku, kterou měl v nose, jen podtrhovala vážnost situace.

Litovala ho, tenhle střevní bordel si nikdo nezasloužil, zvláště ne on. Druhým dnem na novém místě, jedna nevinná večeře a skončí to takhle.

Kenzie zlostí zatnula zuby! Doufala, že majitel toho pojízdného fastfood svinčíku shoří v pekle! Ať ho pes jebe do nohy a zem vyvrhne!

„Radši se drž od pacienta dál nebo se o ten tvůj ostrej výraz pořeže!"

Ani se nemusela se otáčet. „Narvala bych tomu dementnímu kolečkáři ten jeho všivej kebab do chřtánu, aby si taky užil!"

„Kruci! Tady je někdo nabuzenej! Alfa-"

„To s nima nemá nic společnýho!" Až teď se na něj obrátila. „Je to vážný, Jacku?"

Bradley odložil kelímek s kávou na opěradlo návštěvní židle.

„Deveraux není jedinej, kdo tady skončil. Ale nikdy jsem neviděl nikoho v takových křečích. Nacpali ho opiáty, aby mu od tý bolesti ulevili. Ten bude mimo pěkně dlouho." Podíval se na něj skoro shovívavě. „Tak jak moc drogy nesnáším, tak mu tyhle přeju."

Ježíši! Kenzie stáhla rty do tenké čárky. Proč lidé, na kterých jí záleží, navštěvuje po nemocnicích? Naposledy to byla Joe...

„Co pro něj můžeme udělat?"

Bradley se vrátil ke svému kelímku a usrkl. „Dát si na něj panáka. Nebo dva."

Smutně se ušklíbla. Alkohol měla zapovězený. Neslučoval se s látkami, které jí, díky nové paži, kolovaly tělem. Hergotkrucinálkurva! Jak by se teď ráda nechala tou zlatavě voňavou tekutinou zneužít!

Bradley je klikař! Snad jí dá aspoň přičichnout k obsahu své skleničky, mezitím co ona bude cumlat nealko pivo, a přitom si představovat bůh ví co nepije za matroš.

---

„Chvíli tu zůstanu."

Tak nějak si tady připadala hájená. Málokdo měl žaludek na to někoho otravovat svými potřebami v nemocnici. Všichni měli za to, že dotyčný má svých problémů právě tak dost.

Byla tu příležitost popřemýšlet – zklidnit mozek a vyhodnotit dnešní den. Tak by to kapitán Deveraux chtěl.

Po dobu dvou měsíců to dělala denně. Nahlas, v jeho přítomnosti a vždy na území jeho kanceláře. Následujících třicet dnů jí dal volnost ve všem – v prostoru, ve výběru osob i času. Mohla klidně mlčky shrnout své poslední tři týdny cvrčkům v trávě...

„Dobrá," Bradley zmačkal prázdný kelímek a byl na odchodu. On tenhle proces znal.

Jenže tentokrát, než stačil opustit místnost, ho oslovila. „Zůstaň... tedy pokud chceš."

Jack Bradley byl všechno, jen ne tichý společník. Fyzicky dával ostatní dohromady a přitom je neustále hecoval! Hlavně to nevzdávej!