Dark-Find-Light (Larry)

30-Nenechal bych tě tady samotného

Harry

Sedím ve třídě, civím na dveře a čekám na to jestli se otevřou a bude v nich stát ta nejkrásnější osoba, které jsem tak moc ublížil. A ony ne a ne se otevřít, přestávám věřit v to, že se dneska ještě otevřou, jelikož za 5 minut zvoní na konec školy a pak se jde domů. Bojím se o něj včera nezněl, že by byl nemocný....možná jsem paranoidní, ale bojím se aby si něco neudělal nebo jestli se mu náhodou něco nestalo.

Jenže jsem srab a neodvážím se na to mu napsat esemesku, jestli je v pořádku a myslím si, že by mi stejně neodepsal...ne po tom všem. A taky dneska není ani Zayn ve škole a když jsem mu napsal napsal jen "Jsem ok" nic víc.

Právě jedu ve svém autě k domu Louise nevím, kde jsem nabral tolik odvahy, ale musím se ujistit že je v pořádku. Šel jsem po malém chodníku kolem příjezdové cesty, kde by měl stát jejich auto až ke dveřím. Nádech výdech Harry to zvládneš.

Zaklepal jsem a chvíli čekal. Všude bylo hrobové ticho tak jsem zaklepal ještě pětkrát a nic, tak jsem zazvonil, ale stále nic. Asi musím vypadat jako zloděj když chodím kolem jejich domů a nakukuju do všech oken, ale nikde nikdo. To je zvláštní vzal jsem telefon a vytočil jeho číslo při cestě do auta. Chvíli to zvonilo ale potom mi to típnul. Aspoň vím, že žije.

SMS-Louis

Harry: *Louisi proč si nebyl dneska ve škole?* (čekal jsem asi deset minut a mezitím jsem byl už skoro doma)

Louis: ¨Do toho ti nic není!!!¨

*Jen jsem se bál, že se ti něco stalo...*

¨Neměj starost jsem v pohodě!¨ (to musela být obrovská rána potom co mi z hrudi spadl tak obrovský šutr)

*Příjdeš zítra do školy?*

¨NESTAREJ SE!¨

Radši už jsem mu nepsal, nestojí o to, ale jsem rád že mi odepsal i když asi moc v pohodě nebude...

Louis

Táta:"Louisi vstávej, musíme jet do nemocnice" po téhle větě jsem se okamžitě probudil a v rychlosti vylezl z postele "Co se stalo?" Ptal jsem se ho pří oblékání T:"No víš jak ti tady mamka nechala vzkaz, že jsme museli něco zařídit no nebyla to tak úplně pravda z-zničeho nic se jí p-přitížilo a tak jsme jeli do nemocnice a tam nám řekli, že jí dali nějaké léky a že se jí organismus trochu zklidnil, ale chtěli si jí tam nechat do rána, a-a ale ráno s-se jí ještě více p-přitížilo a-a-a *vzlyk* chtěla aby jsem tě za ní co nejdříve přivedl o-ona..." nemohl to dopovědět protože se naplno rozbrečel a já s ním, věděl jsem co chtěl říct...... mamka si myslí že už to dlouho.......nevydrží.

Seděli jsme v autě a oba jsme brečeli, tohle bylo poprvé co jsem viděl taťku brečet. Začal jsem přemýšlet o matčině smrti. Začalo se mi strašně těžko dýchat, celý jsem se začal klepat. Přestávám všechny ty emoce zvládat. Děje se toho moc naráz a já už.....nemůžu to dlouho takhle vydržet. Potřebuju si nějak ulevit, protože se tady začínám hroutit a viděl jsem že si toho taťka všiml. Oba rodiče ví že své emoce nezvládám a tak zastavil, vystoupil z auta. Přešel ke mě, otevřel mi dveře a pomohl mi vylézt ven kde mě pořádně pevně objal.

Tohle bylo přesně to co jsem potřeboval....něčí oporu. Táta mě hladil po zádech a pořád opakoval, že to všichni spolu zvládneme. Vážně mi to pomohlo a po necelých pěti minutách jsem se stačil trochu uklidnit.

T:"Můžeme jet nebo ještě chvílí?" optal se mě a stále mě objímal "Můžeme jet" zašeptal jsem. Nastoupili jsme do auta a jeli do nemocnice. V nemocnici jsme strávili celé odpoledne. Doktoři nám řekli, že se to může, ale taky nemusí zlepšit a máme se připravit na cokoliv a hlavně si užít co nejvíce společných chvil.

Asi kolem půl třetí nás vyhnali domů, že musíme nechat mamku odpočívat a máme přijít, až zítra a že kdyby se něco dělo tak nám budou hned volat. A tak jsme jeli domů, po cestě mi napsal Harry bál se, že se mi něco stalo. Byl jsem na něho neskutečně naštvaný, ale udělalo mi radost, že se o mě bojí.

Dojeli jsme domů a v tichosti jsme si udělali s tátou pozdní oběd a sedli jsme si do obýváku a jedli. T:"Louisi už si velký kluk a tak.... víš..... sakra já n-nevím jak to říct...... víš že se může stát že to m-maminka už dlouho... nevydrží.... j-já ti to nechci říka,t ale chci aby jsi byl na to připravený a-a-a nechci aby jsi udělal nějakou hloupost kdyby se to stalo, j-já už bych to potom taky nezvládl.... jestli se to stane tak se budeme muset navzájem podržet jinak to ani jeden z nás nezvládne.....musíš mi slíbit ž-že si...." plakal a já přesně věděl co chtěl říct a tak jsem ho přerušil, objal jsem ho "Tati slibuju ti že neudělám žádnou hloupost.....přeci bych tě tady nenechal dobře?"

Teď už jsme brečeli oba dva je na nás toho v poslední době příliš a má pravdu budeme tady jen mi dva a budeme se navzájem potřebovat až.... "Mám tě moc rád tati spolu to nějak zvládneme" zašeptal jsem a stisk jsem zesílil, aby věděl že to myslím vážně T:"Taky tě mám moc rád synku asi by jsme si měli jít oba lehnout a trochu se prospat" odtáhli jsme se od sebe a já koukl na hodinky bylo už půl sedmé večer takže je jasné že budeme spát až do rána.

"Dobře dobrou tati ..... jo a chtěl jsem se zeptat v kolik pojedeme za mamkou?" T:"Já nevím asi v sedm.... Louisi asi by jsi měl jít zítra potom co odejdeme z nemocnice do školy a říct jim, že teď nebudeš chodit do školy a kdyby se mnou potřebovali mluvit tak ať mi zavolají dobře?" přikývl jsme a ještě jednou jsme si popřáli dobrou noc a šli jsme si lehnout.

Nemohl jsem usnout pořád jsem musel myslet na mamku a zase na mě šel ,,záchvat,, začal jsem nekontrolovatelně brečet, špatně se mi dýchalo a celý jsem se začal třást a tak jsem šel do koupelny, kde jsem si vzal malou a přitom tak nebezpečnou věc a třemi tahy jsem se uvolnil.

Chvíli jsem jen koukal na krev, se kterou na chvíli odcházeli i všechny problémy a tak silné emoce. Tentokrát jsem si to po chvíli hned zavázal a šel jsem si lehnout byl jsem strašně unavený a slabý takže jsem po pár minutách usnul.

Nový díl :( Je mi Louise strašně líto já vím můžu za to ale... :( No nic doufám že se vám díl líbil :)

K