Tajemství lunaparku

1.

Otevřít oči pod tíhou ranního slunce se zdálo být nejlehčím úkolem dneška. Přece jenom všechno, co se poslední týdny chystalo, se stalo skutečností. S bolestí jsem se porozhlédla po pustém pokoji. Byl stejně prázdný jako můj život. Hluboce jsem povzdechla a mentálně se připravovala na to vstát z postele.

Kolem nohou se mi promotala vyhřátá chlupatá koule, která vyžadovala pozornosti. Náš kocour Purry. Chytila jsem ho do rukou a podrbala na jeho oblíbeném místě.

Vydala jsem se do kuchyně. Všechny místnosti v domě byly v obležení stěhovacích krabic, což nebylo nic na co bych nebyla zvyklá - stěhujeme se každou chvíli. Co mě ale překvapilo je to, že se tu potácelo i několik chlápků, kteří všechno stěhovali z místa na místo. Popadla jsem lahev s vodou a posadila jsem se do jednoho z křesel, které bylo postavené u stěny přímo vedle krabic s obrovskými nápisy „NESAHAT", které patřili mému otci. V normální rodině by se tam nejspíš ukrývaly tajné zásoby cukrovinek, ale v těhle krabicích bylo všechno od jeho poznámek, rukopisů, vydaných knížek, či knížek, které vydat teprve chce.

Z čehož jasně vyplývá, že je můj otec spisovatel, jeho jméno je John Harris. Jeho jméno zdobí pár úspěšných knih. Moje matka se pro jeho sen vzdala snu svého, který byl stejný. Když ji chci naštvat říkám ji, že je takzvaná vypovězená spisovatelka. I když tvrdí, že je zapřisáhlá feministka, tento krok se blížil spíše podpatofláctví. Na druhou stranu jsem byla ráda, že i přes to, že většinu času podporuje mého otce, najde čas na to napsat pár článků pro časopisy.

Spoustu lidí by si mohlo říct, že býti dcerou (dávno vyhaslých) spisovatelů může být zajímavé. Mně to také zajímavé přišlo, dokud svoji fantazii nezačali křesat z cestování.

Přesně v tenhle moment se totiž začali stěhovat jako bláznivý. Viděla jsem tolik míst, že bych o tom pravděpodobně mohla napsat zeměpisnou učebnici.

S každým místem mizela moje představa o klidném domově, kde budu mít několik přátel. Je totiž celkem těžké si najít dobré přátelé jen na sezónu.

Neprávem jsem všude dostávala přezdívky a poslouchala fantasy příběhy o mých rodičích. Stručně řečeno - pro všechny jsem byla ta divná holka z rodiny kočovníků.

Svoji práci obětovali víceméně svůj celý život. Nemyslím si, že je to pro ně práce, je to spíš životní styl, ale musíte to žít, abyste to dokázali pochopit.

Pravděpodobně nebýt jedné vášnivě noci v Karibiku, kde se mírně opustili, nevznikla bych ani já. Jak by řekla moje máma, byla jsem krásný omyl. Na další omyl si ale dali velmi pozor. Pořídili mi radši pár let zpátky jako cenu útěchy kocoura. Tuším, že si ho máma pořídila spíš sama pro sebe, ale postupem let začal milovat víc mě, což mi stačilo. Oba jsme se totiž podle mě cítili jako jejich cestovní zavazadlo než jako členi rodiny.

Jediné, co mám doopravdy ráda je to, když mi vypráví o jejich cestách. Moje nejoblíbenější vzpomínka je ta, kterou si vlastně ani nepamatuji. Často mi jako dítěti povídali o mé kmotře Alessii.

Narodila jsem se totiž v jednom z bývalých klášterů v Itálii. Dostala jsem tedy druhé jméno po ni a první podle toho jak vypadalo nebe toho rána, co jsem poprvé spatřila světlo tohoto světa. Aurora Alessia Harris, jméno mé.

Z Evropy si nic nepamatuji. Prvních pár měsíců jsme žili v Itálii a pak se rodiče museli vrátit zpět do Ameriky. A tak začal můj kolotoč stěhování.

Nebylo to pro mě jednoduché, kord v době dospívání. Měnila jsem kamarády jako nabíječky od telefonu. Časem mi došlo, že za půl roku nelze utvořit přátelství na celý život. A všichni okolo většinou tušili, že hned za mým jménem mám záruku na krátkou trvanlivost.