Tajemství lunaparku

5.

 Probudil mě hluk z kuchyně, který se zdál být mnohonásobněji hlasitějším z důvodu mé kocoviny.

Normálně bych usnula ve vteřině znovu, ale hlavou se mi začal promítat včerejší večer. V tu chvíli přišla na řadu morální kocovina, která byla o něco silnější.

Podívala jsem se na svou dlaň, kde bylo vidět jak se krev vpila do obvazu. Pomalu ještě ležíc jsem ho rozmotala a hodila na zem. Prohlížela jsem ránu, která bolela drastičtěji než vypadala.

Potom co jsem vstala jsem ránu zalepila větší náplastí. V zrcadle jsem si ještě doupravila svůj vzhled abych zakryla následky party.

Vydala jsem se dolů, abych zjistila, co se tam děje. Máma stála u plotny a dělala její smažená vajíčka. Otec byl na terase a sestavoval svůj nový gril. Ve chvíli, kdy jsem přišla zrovna držel kávu v jedné ruce a v druhé držel návod.

„Dobré ráno," oba jsem pozdravila a šla jsem se podívat mamině přes rameno.

Od obou jsem dostala malý až skoro neexistující pozdrav. Ukradla jsem z prkýnka kus rajče a mamka mě přes ruku plácla, jako to dělávala vždycky.

Čas od času máma dělala „královské snídaně" jak je sama pojmenovala. Byla to víkendová tradice, kdy ráno většinou nepracovali.

„Dáš si taky?" Zeptala se mě a já přikývla.

Sedla jsem si ke stolu a nalila si pomerančový džus. Položila přede mě talíř plný vajíček, slaniny a zeleniny.

Ve chvíli, kdy si i ona sedla ke stolu se domem rozlehl zvonek. „Jdu tam," kývla ke mně.

Slyšela jsem tlumený hlas, jak někoho mně neznámého tak i matčin. Pak se ozvalo moje jméno.

Táta se na mě poprvé za ráno podíval a já zpozorněla. Mykla jsem rameny k tátovi, protože jsem neměla tušení o co jde.

Zvedla jsem se s povzdechem ze židle. Pomalu jsem došla do předsíně, ze které akorát vycházela máma a v zádech měla Dixona.

„To se mi snad zdá," řekla jsem nevěřícně.

„Přišel jsem tě zkontrolovat, jestli jsi v pořádku," řekl tiše a podíval se směrem k mé ruce. Instinktivně jsem ji schovala za záda abych na ni nestrhla pozornost mamky.

„Proč by nebyla v pořádku?" zeptala se máma spíš mě než jeho.

„Myslím, že je to nějaký nedorozumění," řekla jsem a rukou ho vyháněla ke dveřím.

„Zůstaneš na snídani?" Zeptala se máma s přitroublým úsměvem na tváři. Otočila jsem se k ní s tázavým výrazem.

„Já spěchám na zápas, ale moc děkuji, paní Harrisová," odpověděl dřív, než jsem se do toho stihla vetřít já.

Mamka nejspíš pochopila a odklidila se zpátky do kuchyně. Zůstali jsme tak v předsíni samotní. Rukou jsem ho mírně postrčila ke dveřím, které jsem mu otevřela.

„Mohla bys mi říct, co se ti včera stalo?" Zeptal se a chytil mě za ruku, kde jsem měla ránu.

„Do toho ti nic není," strčila jsem ho naposledy.

„Nechápu, co se včera stalo," řekl tiše. „ale nemusíš se chovat jako kráva."

Hned co to dořekl jsem prudce zabouchla dveře jemu před nosem. Naštvaně jsem si to namířila k sobě do pokoje ignorujíc svoji snídani.

Odpovídala jsem Loren na zprávy, které mi nechala. Chtěla mě co nejdřív vyzvednou abychom se jeli podívat na zápas, který již Dixon zmiňoval.