♱ Dragon's hope ♱

27. Záchrana 1/3

Baví tenhle příběh někoho?

Dylan
„kolik tich úkolů bude, nemám moc času oni tam umírají."
Ona se jen ušklíbla a řekla. „Tenhle bude poslední musíš ho splnit dobře."

"Poslední úkol, jak dramatické!" zareagoval jsem s ironickým úsměvem. "Doufám, že to bude stát za tuhle celovečerní show. Možná bych měl najmout orchestr, aby hrál dramatickou hudbu, když budu plnit tenhle 'poslední úkol'. Nebo možná ohnivý dým, aby to vypadalo, že jsem na cestě do záchranné mise."

„Ale vážně, co je tenhle poslední úkol? Doufám, že mi neřekneš, že musím zdolat draka nebo zachránit princeznu."

Adeline se na mě podívala s pohrdáním v očích, které mi sdělovalo, že mé ironické poznámky ji nijak neimponují.

"Něco ve stylu zachraňování princezen, to by bylo až moc klišé , že ?" odpověděla s jemným úsměvem. "Ale neboj se, tvůj poslední úkol bude o mnohem zajímavější. Nejspíš budeš muset udělat něco, co ti bude připadat naprosto absurdní, ale věř mi, že to má svůj smysl.

"Jsem zvědavý, co to bude za úkol," přiznal jsem s lehkým pousmáním, i když ve skutečnosti jsem byl trochu znepokojený tím, co může Adeline připravit.

"Ale pokud máš nějaké další instrukce nebo podmínky, rád je vyslechnu. Radši se na to připravím co nejlépe." Snažil jsem se udržet v klidu, i když uvnitř mě probíhal bouřlivý mix nervozity a vzteku.

„Ředitel má takovou dýku přines mi jí a já ti řeknu jak je zachránit".

"Ředitelova dýka," zopakoval jsem s lehkým povzdechem. "Další záhadný artefakt ve sbírce našeho milovaného ředitele.

„Doufám, že tato dýka má nějaký smysl a že nebudeme zklamáni, jako při hledání těch zatracených zápisků z hodiny bylinkářství."

„Tak dost vtipkování. Hned do práce." Zatleskala a tím mě poslala do školy.

Šel jsem tiše chodbami, jako bych byl hrdinou ze starého detektivního filmu. S každým krokem mi srdce bušilo stále rychleji, ale bylo to rozhodnutí, které jsem musel učinit - získat tu dýku za každou cenu. Když jsem konečně dorazil k ředitelově kanceláři, uklidnil jsem své nervy a snažil se najít způsob, jak se dostat dovnitř. Po chvíli pátrání jsem objevil opuštěný klíč na zemi, který jsem rozhodl využít. Pomalu jsem otevřel dveře a vstoupil do tmy, která mě uvnitř přivítala.

V kanceláři bylo ticho, které bylo tak pronikavé, že jsem mohl slyšet i šepot svých vlastních myšlenek. Přešel jsem k ředitelově psacímu stolu, kde jsem si povšiml dýky ležící na jeho vrchu.

Vzal jsem ji opatrně do ruky a cítil jsem, jak do mě proniká její chlad. Byla to dýka s drobnými rytinami a zdálo se, že vyzařuje nějakou podivnou energii. S úmyslem splnit dohodu jsem ji pevně svíral v ruce a pomalu se vracel chodbami zpět k Adeline.

Když jsem se blížil k Adeline, s dýkou pevně svíranou v ruce, zdálo se, že mě hledá pohledem, jako by čekala na něco nebo někoho jiného. Možná na nějakého hrdinu z jiného příběhu, který by měl v ruce meč nebo kouzelnou hůlku, nebo dokonce pravý drahokam, kterým by zničil zlo. Ale co mám já? Dýku. Vlastně docela pěknou, ale zcela nepřiměřenou situaci. "Takže teď jsem oficiálně superhrdina s dýkou," pomyslel jsem si, když jsem přistoupil k Adeline.

Adeline stála ve stínu , a když jsem se k ní přiblížil, její pohled klouzal od mé ruky, kde pevně spočívala dýka, k mé tváři. „Tak tedy, Dylane, máme poslední kus skládačky."

„Teď mi řekni jak je mám zachránit." Řekl jsem s vážným výrazem.

„Tak dobře začneme u Olivera. Stačí mu sundat ten drát z krku a pak mu do ran nakapat tohle." Podala mi lahvičku s zářivou tekutinou.

„Pak je tady Billie té stačí bodnout do tepny tohle." Podala mi stříkačku.

„Dominice budeš muset tu runu vyříznout a pak ránu zašít."

„Cože!!!"vykřikl jsem.„Nebudu jí řezat!!" Chceš aby přežila?" Přikývl jsem. „Tak to budeš muset udělat"

„Morgan stačí jen dát tyhle diamantové pilulky." Podala mi je.

„Pak je tady ale Kalia s tou to bude těžší. Její vnitřní oheň umírá. Musíš jí dýku vyndat a dát jí napít tohohle lektvaru. Pak musíš přečíst tohle kouzlo a doufat že to zapůsobí."

Sorry za gram chyby