DADDY'S LOST BOY (Incest)

Pláč

CILLIAN

,,Je ti něco broučku?" Zeptal jsem se, když byl Alex u večeře nezvykle potichu a ani moc nejedl. Jen si povzdechl a vytáhl telefon. Odemkl ho a začal mi předčítat: ,,Vaši žádost ohledně účasti na školním výletu do Amsterdamu musíme bohužel zamítnout. Není možné vás vzít sebou jelikož nemůžete být umístěn do chlapeckých pokojů a do dívčích jste na vaši žádost výslovně nechtěl. Někteří rodiče projevili pohoršení v případě zařazení vás do jakýchkoliv pokojů s jejich dětmi. Omlouváme se a doufáme, že situaci chápete." ,,To si děláš srandu..." Pronesl jsem opovržlivě. Alex si zase povzdechl a mobil schoval. ,,Jsou to kundy..." Hlesl jen a snažil se to přejít, ale já věděl jak moc do Amsterdamu chtěl a jak se těšil. ,,Vždyť ten důvod je naprosto irelevantní! Co je to do háje za přístup?! Měli tě dát normálně za klukama, nechápu, co na tom sakra řeší?!" Hučel jsem naštvaně a Alex jen hleděl do desky stolu. ,,Nezajímá je, jak vypadám nebo jak se vyjadřuju. Zajímá je jen jaké písmenko mám v občance. Ale jo... vůbec to memuseli řešit, je to směšný." Řekl tiše. ,,To teda je. Zítra volám do školy a pěkně si to s nima vyřídím. Když to řešili se všemi rodiči, proč ne sakra i se mnou?" Peskoval jsem a Alex jen stiskl rty. ,,Protože mě tam zkrátka nepustí." ,,Nebudou s tebou zacházet jako s méně cennýn, to ani náhodou." Opáčil jsem jistě. ,,Díky tati. Ale stejně s tím nic neuděláš. Už je rozhodnuto." Hlesl poraženě, vstal od stolu a smutně odešel do svého pokoje.
Byl jsem z toho zdrcený, protože to vůči němu nebylo vůbec fér. Můj syn si zaslouží všechno, co ostatní děti bez výjimky, protože být trans není žádná nakažlivá choroba.
Strašně mě celá situace rozhořčila a druhý den jsem volal jeho třídní. Po tom, co musela předat telefon zástupci řediteli, protože jsem byl zřejmě moc ostrý se stalo, co Alex řekl. Zástupce se mi sice jménem školy omluvil, ale Alex zůstal z výletu vyškrtnutý.
,,Pochopte prosím, že to není nic osobního. Některé žáky také nebereme, protože jsou například moc problémový nebo mají vysokou absenci." Tvrdil ten chlap a to mě dopálilo ještě víc. ,,Alex je vzorný žák s téměř nulovou absencí vy idiote! Uráží mě, že mého syna diskriminujete z tak irelevantních důvodů! Jako škola by jste se měli stydět!" Vyhrkl jsem na něj a hovor ukončil a hned vytáčel nový hovor. Volal jsem totiž do práce, abych si zařídil dovolenou kvůli jiným plánům.

ALEX

O přestávce mi došla textovka od táty a já ji hned rozklikl.
Ahoj broučku. Příští týden jedeme do Amsterdamu spolu. Už jsem koupil letenky a zabookoval krásný pokoj na hotelu. Doufám, že ti to zlepšilo náladu.
Moc tě miluju, a těším se na tebe

Ústa se mi rozjela do úsměvu a do očí vhrkly slzy. Naplnilo mě to neskutečnou vděčností a štěstím. Táta je vážně superhrdina a tolik mu na mě záleží.
Mobil jsem si přitiskl k hrudi a zašeptal: ,,Strašně moc tě miluju."

ALEX

Ležel jsem schoulený na boku a cítil, jak ze mě kromě Jamalova semene vytéká krev, tak jak chtěl.
Jamal se na mě podepsal hrozným způsobem, takovým po kterém bych se snad i s radostí vrátil do Zlatých ptáčků.
Všechno mě strašně bolelo, protože mě při sexu škrtil a bil. Cítil jsem krev v ústech, zaschlou krev v nose a jak se mi tvoří modřiny a podlitiny na krku, trupu a na zápěstí. Držel jsem se za podbřišek, protože mě šíleně bolelo břicho. Bolel mě poševní vstup, který byl úplně rozedřený, taky pohmožděná pochva a především čípek. Jamalovo péro bylo totiž moc velké, takže mi tvrdě narážel do čípku a já pokaždé cítil, jak se ve mě jakoby prolomil a propadl se do pánevního dna. Byla to strašná bolest, kterou jsem stále cítil.
Vybavilo se mi, jak jsme s tátou používali dilda a jak jsem stimulaci čípku miloval, ale tohle byl horor. Ani nevím, jak se Jamalovi povedlo mi takhle ublížit. Pořád jsem se po sekvencích třásl, jako kdybych dostal ránu elektrickým proudem a pomalu odezníval šok.
Ze zavřených očí mi tekly ustavičně slzy, ale už jsem nevydal ani hlásku. Vlastně ani pohnout jsem se nemohl. Připadal jsem si, jako bych mohl každou chvíli prostě umřít.
Jamal seděl na druhé straně místnosti opřený o zeď a kouřil cigaretu s pohledem na své dílo, tedy mě. Nesnáším kouř z cigaret, ale momentálně mě ničily jiné věci.
Trochu jsem odkašlal, ale hned jsem zaskučel bolestí, kterou mi způsobil stah v podbřišku. ,,Ahh!" Jamal se jen škodolibě uchechtl a to mě přivedlo na jinou emoci. Místo post traumatického stresu jsem začal cítit vztek.
To monstrum si myslí, že mě zlomilo a přiměl i mě si to na chvíli myslet. Možná mě zničil fyzicky, ale psychicky jsem se musel vzchopit, aby nemohl vyhrát.
I přes všechnu tu hroznou bolest jsem se zvedl pomalu na nohy a vydal se na tu matračku u tyče.
Myslel jsem, že mi z břicha cestou vypadne děloha, ale tiskl jsem neústupně zuby a šel dál. Ani jsem si nedovolil moc naříkat, jen jsem přerývavě oddechoval a držel neústupný výraz s pohledem na tu posranou matraci hned vedle mých zvratků.
Nohou, na které se mi už rýsovala pořádná modřina, jsem pohovku odkopl od zvratků a s velkou snahou nevydat ani jeden bolestný sten jsem si na ni klekl.
Hrubě jsem z ní odhodil řetěz s pouty co nejdál ode mě a lehnul jsem si zády k Jamalovy, který mě bezustaní pozoroval, kdežto já mu nevěnoval ani jeden pohled. Byl jsem si jist, že jsem ho svým výkonem překvapil a ukázal mu, že překonám i velkou bolest a zachovám si zbytek sebeúcty.
,,Překvapil jsi mě, to ti musím nechat." Přiznal pak uznale. ,,Hádám, že se nevzdáváš rád. To máme společné." Dodal a já se jen pohrdavě pousmál. ,,My nemáme společné absolutně nic, zrůdo."
Pronesl jsem ledovým tónem. ,,Vážně mě překvapuje, jak se mnou po tom všem můžeš takhle bavit." Odsekl nadřazeně. ,,Předvedl ses a já vím, co jsi zač a co čekat." Hlesl jsem chladně, což ho na chvíli utlomilo. ,,A co jsem zač?" Zeptal se pak. ,,Jsi vyšinutá zrůda." Odvětil jsem tiše, ale nenávistně. Na to Jamal rázně zvedl a zase se nade mnou skláněl. Jen jsem si zakryl hlavu rukama a on podrážděně řekl: ,,Zajímavý.... já myslel, že budeš prosit a škemrat, ale očividně ti budu muset ještě trochu přistřihnout křidýlka." Pak mě chytil za spodní čelist a chvíli si jen prohlížel můj obličej. Krev, ranky a podlitiny a zarudlá rohovka levého oka ho dle výrazu moc neuspokojily. ,,I po tom všem jsi pořád tak krásný. Nesnáším jak jsi krásný, rozčiluje mě to." Pronesl jako kdybych ho tím cíleně provokoval.
Bylo mi jasné, že je skutečně vyšinutý. Má nějaký mentální blok a zřejmě nějaké trauma z dětství či něco podobného, které ho přimělo věřit své teorii o krásných věcech a zároveň ho jeho podvědomí přesvědčovalo o tom, že je musí ničit. Zajímalo mě, co byl důvod jeho čiré nenávisti ke krásným věcem.
,,Proč nesnášíš krásné věci?" Zeptal jsem se nechápavě. Jamal chvíli mlčel, pustil mou čelist a jen se na mě rozčíleně zadíval a v tom mě pěstí tvrdě praštil do rány od skla na rameni. Hned jsem vykřikl a chytil se za obvaz, který mi začal prosakovat krví.
,,Už se mě na nic neptej! Jsi moje děvka, takže budeš mluvit, jen když ti to dovolím!" Křikl na mě a chytil mi levou ruku, kterou jsem se držel za rameno a on mi zatípl cigaretu do dlaně. Rukou jsem s křikem hned ucukl, ale on mě pevně držel a dál mi působil nesnesitelnou bolest. ,,Dost! Přestaň!!" Skuhral jsem, ale on nepolevoval. ,,Omluv se mi a poděkuj za dnešní setkání." Nařídil mi a já pochopil, že mi nepřestane ubližovat, dokud to neřeknu.
I navzdory kruté bolesti jsem jen dál skučel a snažil se vymanit z jeho sevření. Hleděl jsem mu při tom neústupně do očí a říkal mu tím, že se nehodlám podřídit.
Mohlo to trvat asi deset vteřin, dokud cigaretu úplně neuhasil. Ze své prohry byl podrážděný a jen odhodil cigaretu na zem. Za ruku mě pořád držel a jen si prohlížel vypálenou díru na mé dlani. Celá dlaň se mi tou bolestí chvěla.
,,Jsi mnohem silnější, než vypadáš. Čekal jsem, že budeš slabý a křehký." Pronesl nespokojeně a já mu jen věnoval pohrdavý pohled.
Snažil jsem se ruku opět vymanit z jeho sevření a on mi ruku konečně pustil.
Já se jen zase schoulil zády k němu s nevraživostí v očích, abych se na něj už nemusel dívat a držel jsem se za nové zranění. On se naklonil k mému uchu se slovy: ,,Dneska jsem tě ještě šetřil. Líbí se mi, že se snažíš vzdorovat, ale stejně tě nakonec zlomím."
A poté mi hrubě odhrnul obvaz na rameni a olízl mou krev přímo z rány. Syknul jsem bolestí a on se na mě jen spokojeně pousmál. ,,Brzy zase přijdu." Řekl a nasadil mi opět pouta, což bylo to poslední, co udělal, než konečně odešel.
Chvíli jsem jen tiše hleděl na pouta na mých rukou, než jsem se zase rozbrečel. Pláč mi zhoršoval bolest v podbřišku, tak jsem se snažil nebřečet, ale představa, že tohle je teď moje realita mě nutila brečet čím dál víc. Tolik jsem se snažil, abych byl co nejvíce odolný, ale nemám sebemenší ponětí, jak dloho tohle peklo můžu zvládat.
,,Potřebuju tě... prosím přijď pro mě. Prosím zachraň mě..." Šeptal jsem přes slzy a myslel jen na tátu.