DADDY'S LOST BOY (Incest)

Poslední krok

O PŮL ROKU POZDĚJI

ALEX

Momentálně jsem se už po několikáté účastnil podpůrné skupiny, kterou založil Kyle. Ano, ten Kyle který se mnou byl vězněm ve Zlatých ptačích.
Po tom, co jsme všichni, jakožto unesené děti dostali od vlády novou identitu, jsme byli přestěhováni na Island kvůli bezpečnosti. Bylo to především kvůli tomu, že vyšetřovatelé se nemohli dopátrat ke všem sítím mafie, které táta se Samem odhalili. Mohli se kdykoliv objevit spojenci Jacka nebo Huga a to pro nikoho z unesených nebylo bezpečné.
Rodiny si mohli vybrat mezi Islandem, Finskem a Francií. Šlo totiž o nejbezpečnější státy Evropy. Takže jsem s Kylem a několika dalšími skončili na Islandu. Přestěhoval se sem i Sam a bydlí s rodinou v domě hned vedle nás. Bývalí spolužáci a kamarádi mi stále chybí. Nesmím s nimi mít kontakt a tak se jen veřejně oznámilo, že jsem zemřel při únosu a táta se odstěhoval někam na jih států. Skutečná pravda byla samozřejmě důkladně uložena do státních tajemství a my jsme všichni museli podepsat slib o mlčenlivosti.
Stěhování mi ale nevadilo. Island je nádherná země, kterou jsem vždy chtěl navštívit. Navíc jsem si na náš krásný dům s výhledem na moře zvykl rychle. Dokonce i našemu kocourovi se nový domov líbí a se Samovou rodinou se vídáme téměř denně. Nová škola je malá a já musím do města dojíždět, ale je to klidné a přátelské prostředí.
Trvalo dlouho, než jsem do školy začal zase chodit a popravdě to dělalo problém spíš tátovi. Nechtěl ani slyšet o tom, že mě ještě někdy někam pustí samotného, což bylo víc, než pochopitelné. Také mi dlouho trvalo cítit se alespoň méně pod tlakem, když jsem byl bez tátovi společnosti a mimo domov, ale terapie s dobrým psychologem mi pomohli a i tátovi, který na ně také chodil.
Každé ráno mě do školy vozí autem a po škole čeká na parkovišti jako můj osobní řidič. Už jsme dospěli i do fáze, kdy mě nechává se samotného volně pohybovat nebo chodit mezi lidi. Třeba když chodím na podpůrnou skupinu.
Kyle vymyslel skupinu pro ty, co potřebují terapie v souvislosti s tím, co jsme si všichni prožili. Byl to skvělý nápad, tak jsem se rozhodl, že se připojím. Terapie jsem už dávno nepotřeboval, ale chtěl jsem zkusit pomoct jiným.
Na terapie chodili úplně všichni z Islandu, kdo kdy byl ve Zlatých ptačích kromě jediné osoby. Vím, že na Island se přestěhovala i Leova rodina, ale nikdy jsem ho neviděl. Zřejmě měl pocit, že bychom ho za jeho dřívější chování mezi sebe nepřijali. Ve Zlatých ptačích neměl přátele a nad všemi se vždycky povyšoval. Bylo logické, že ho nikdo neměl v lásce.
Skupina mi z počátku zněla jako dobrá věc, ale já začínal pociťovat tíživé myšlenky a nekomfortní rozpoložení právě na těchto sezeních. Chodil jsem tam už jen kvůli ostatním, kteří se pořád z těžké minulosti nedokážou vysekat sami. Hodně z těch kluků mě obdivuje a říká, že jsem se z toho dostal tak rychle a že jim to příjde nepředstavitelné. Někteří tvrdí, že jim moje popisování metody jak jsem se dokázal mentálně uzdravit velmi inspiruje. Mě ale jejich uznání popravdě nijak netěší. Skoro se cítím provinile, když mi vznášejí poklony a obdiv za to, že jsem udělal pokroky a posunul se, protože bych mnohem raději slyšel, že i oni jsou na tom líp a daří se jim se posouvat.
Kromě toho jsem se nezotavil zcela. Minulost nezměním a nikdy nezapomenu na to, co jsem prožil. Rozdíl byl jen v tom, že jsem se tím nechtěl nechat rozežírat. Kdybych to dovolil, ti kdo mi ublížili by vyhráli. Jsem Stokes a nebudu na čele až do smrti nosit nápis OBĚŤ.
Proto jsem vždycky velmi sklíčený z toho, když poslouchám ty kluky, jak jsou z toho zničení, mají neustále stach, že se jim něco podobného zase stane a že nemyslí na nic jiného, než na Zlaté Ptáčky. Ty věci, co říkají a popisují jim ubírají sílu, protože vidím, jak je to zadržuje v minulosti. Nikdy se nemohou posunout, dokud neudělají krok v před. Chápu, že každý má jiný průběh hojení, ale mě se zdálo, že se stavy mnohých snad zhoršují.
Právě teď jsem například seděl u projevu Jamieho. 17 letý kluk s hnědými vlasy, který byl kdysi v sekci B a opět se mi to neposlouchalo vůbec dobře.
,,Mám pořád špatné spaní a nemůžu usnout. Někdy se i řežu, protože mám panické ataky. Vždycky si vybavuju, jak se po mě ve spánku někdo začne sápat a znásilní mě. Nebyl by den, kdybych si na to místo nevzpomněl." Vydechl ztěžka a všichni na něj soucitně hleděli. ,,Někdy přemýšlím, že by mi bylo líp, kdybych byl mrtvej." Dodal jen opovržlivě s pohledem do země.
Já naopak pohlédl až rozhořčeně na Jamieho a přihmouřil nechápavě oči. Tohle už jsem tu slyšel mockrát, ale nereagoval jsem, protože jsem doufal, že by jedinci se sebevražednými úmysli mohli postupem času dojít k rozumu. ,,Jo, rozumím ti." Ozval se další kluk a pár jiných přikyvovalo nebo souhlasně mroukalo.
Očividně k rozumu nepřišel nikdo a já se konečně rozhodl něco říct.
,,To myslíte vážně?" Ozval jsem chladně po chvíli ticha a všichni ke mě zvedli překvapeně pohled. ,,Přežili jsme a jme na svobodě." Pronesl jsem jako by jim nedocházela úplná banalita. ,,Denně v tom zasraným bordelu umírali kluci. To jste zapomněli, že každý den byl boj o přežití? Ty hnusný monstra likvidovali lidi jako mouchy a my se snažili přežít děj se co děj! To už si nepamatujete jak se každej z nás každou posranou sekundu toužil vidět rodinu a především se odtamtud dostat? Zapomněli jste, že můj táta a jeho přítel nasadili životy, aby se to stalo?!" Zvýšil jsem hlas a rozzlobeně jsem sjel pohledem každého z nich. ,,Dostali vás na svobodu a vy jste se shledali s rodinou, máte nové identity a především jste unikli smrti. Ta noční můra už skončila a vy jste přežili... Jak po tomhle můžete říct, že chcete zemřít?"
Chvíli bylo ticho a zdálo se, že jsem hodně z nich donutil se zamyslet. Kyle na mě jen zavrtěl hlavou s tím, že to zřejmě bylo moc tvrdé, ale já mu jen neústupným pohledem naznačil, že to bylo nezbytné.
,,Nemůžu s vámi jednat do nekonečna v rukavičkách. Pořád to bolí, vím. Ani já nejsem úplně v pohodě a asi nikdy nebudu, ale nenechám ty monstra vyhrát. Můj život je díky tátovi zase můj a já ho chci žít po svém." Dodal jsem a Kyle jen poraženě vydechl a zavřel oči.
,,Byl jsi jen exkluziv." Ozvalo se tiché zamumlání a já pohlédl na štíhlého romského kluka na třetí židli ode mě. ,,Cože, Danny?" Zeptal jsem se a on ke mě pak s větší odvahou pohlédl. ,,Byl jsi jen exkluziv a to jen asi týden. Nevíš jaký to je být několik měsíců v nižších sekcích." Řekl skoro útočně a někteří se k němu začali přidávat.
Jen jsem se ironicky usmál a zvedl se ze židle. ,,To je pravda... já byl v podniku jen něco kolem týdne a byl jsem exkluziv. To, co ale nevíte je doba po tom, kdy byl podnik zničen. Já totiž nešel domů, jako vy, Danny." Řekl jsem sebejistě a pohlédl mému oponentovi vážně do očí. ,,Po tom zmatku mě ukradl jiný gangster a táta mě nestihl najít. Nikdy jsem to tu nezmínil a ani jsem nechtěl, ale co... chcete dělat soutěž v tom, kdo to měl těžší, dobře..." Rozhodil jsem volně rukama a začal vyprávět: ,,Sebral mě Gangster jménem Hugo Cooper. Hugo měl rozjetý bussiness s ilegálními zápasy. Jeho zápasníci byly stroje na zabíjení, které chodili do ringu bojovat na život a na smrt. Napadá někoho už teď, co mohl chtít po mě?" Vyzval jsem je s lenkým sarkasmem, ale nikdo se neodvážil. ,,Pokud vás napadlo, že ze mě udělal děvku pro jednoho ze svých západníků, máte pravdu. Dal mě svému šampionovi, takže splozenec šílenství a čiré brutality. Nebudu zacházet do detailů, ale fráze, kterou mi řekl slyším v uších do dnes. Rád ničím krásné věci... Věřte mi, že to uměl fakt dobře a tím rozhodně nemyslím jen sex. Mlácení, kopance, škrcení, zpřerážená ruka, popálení od cigarety, rdoušení řetězem, totálně zničené genitálie....
Myslel jsem, že mě zabije, víckrát než jednou..." Zamyslel jsem nad živými vzpomínkami s pohledem do země. ,,Mohl to vlastně udělat kdykoliv. Očekávalo se to od něj. Pokud by moje mrzačení trvalo moc dlouho, Hugo si to pojistil tím, že mě vůbec nekrmil, takže žádný nugetky s hranolkama." Nadnesl jsem kousavě s odkazem na kantýnu v Ptáčcích. ,,Co se týče ubytka taky nic moc... Pokud nikdo nerozsvítil světlo, absolutní tma. A to klidně po celé dny. Na rukou pouta s řetězem, připoutaný k tyči uprostřed pokoje. Zamykat se nemuselo, nedostal jsem se ani k prahu dveřím. Koupat jsem se mohl jen když měl přijít ten zápasník, takže do té doby jsem byl pokrytý vlastní krví i jeho semenem. A Po tom všem stačil jeden krátký telefonát a Hugo mě dal za živa pohřbít na jeho vlastní zahradě."
Všichni kolem se zdáli být vším, co jsem řekl šokováni a zasažení. Kyle na mě koukal skoro otřeseně.
Chtěl jsme už přestat, abych nikoho víc nedeprimoval, ale věděl jsem, že když řeknu všechno, ti kdo ještě nechápou smysl mého zotavení to pochopí a probere je to. Tak jsem se nadechl a pokračoval: ,,Svázali mi ruce k sobě i přes zlomeninu, zalepili mi pusu a nařízli stehno, abych se nemohl vzpírat. Pak mě nacpali do velké krabice a položili do díry v zemi. Mohl jsem se strachy zbláznit, ale to nejhorší přišlo, když zavřeli výko a zasypali mě. Nebyla to kulka do hlavy, která to všechno ukončila rychle nebo předávkování, kdy o ničem nevíte... Já jsem postupně přicházel o kyslík. Lapal jsem po dechu a mlátil sebou v té bedně jako šílenec dokud jsem nedošel do fáze, kdy jsem se už nemohl ani pohnout. Plíce po maličkých doušcích ždímaly poslední procenta kyslíku a já pomalu odcházel ze světa." Hlesl jsem s chladným pohledem na zem a setřel si slzu z tváře. ,,Byl jsem tak blízko smrti... Troufám si říct, že víc, než kdokoliv z vás. Ale mám za tátu superhrdinu a ten mě odmítl odevzdat smrti. Takže jsem se po dlouhé resuscitaci zase nadechl." Hlesl jsem a vzpomněl si velice přesně na tu chvíli, kdy se to stalo. Byly to silné emoce a já musel přejít na jiné téma, jinak bych se zřejmě rozbrečel. ,,V nemocnici mi pak bylo řečeno, že kromě zlomeniny, podvýživy a spoustu dalších diagnóz jsem dokonce i těhotný." Pronesl jsem ztěžka a vzpomněl si na další ožehavou vzpomínku. Tohle všechny zaskočilo nejvíce a především Kyla. ,,Když jsem se dozvěděl, že mám v sobě zárodek té zrůdy, co mě naprosto zdevastovala... chtěl jsem to okamžitě zabít. Vzal jsem injekční stříkačku s jehlou a..." Konec jsem nedořekl, protože mi došlo, že by to bylo už moc bizarní a především jsem to chtěl vytěsnit z hlavy. Zavřel jsem ztěžka oči a jen si povzdechl. ,,Naštěstí se to vyřešilo lepší cestou, ale i tak to bylo vážně odporné a bolestivé." Vysvětlil jsem s odkazem na potratové pilulky, které mi způsobily silné bolesti. Bolest byla horší, protože v té době byly moje genitálie ještě dost zničené od Jamala.
Už jsem na to nechtěl vzpomínat, protože mi z toho bylo akorát úzko a všichni slyšeli, co potřebovali. Místo toho jsem se vrátil ke svému původnímu poselství s pohledem na Jamieho: ,,Takže až se příště budete uklidňovat nad představami o smrti s tím, že je to mnohem snazší, než pořádně zabrat a bojovat... myslete na to, že můj superhrdina zachránil i váš život, aby jste ho zase mohli mít pevně v rukou a nenechali vyhrát ty šmejdy, kteří se vás pokusili zlomit. Jestli to vzdáte... vyhráli. Prosím vás nedovolte to." Pronesl jsem tiše a po chvíli intenzivního ticha odešel z místnosti.