Hate to love - *DOKONČENO*

Kapitola 29.

,,Vyzvedneš mě tady prosím?" zastavil se za mnou, když jsem balila foťák. Své místo jsem sice přenechala Sashe, ale dostala jsem možnost fotit na volné noze.
,,Ještě nekončíš?" znervózněla jsem. Bylo už po tréninku a i po schůzce jezdců.
,,Ještě ne." zakroutil hlavou ,,Chceme probrat strategii na víkend." uhnul pohledem.
,,Dobře, tak já pojedu na hotel, budu se učit, a pak přijedu? Nebo v kolik mám přijet?" podívala jsem se na hodinky, bylo 5 večer.
,,Já nevím, tak 7, půl 8?" navrhl. Zapla jsem batoh.
,,Dobře." nahodila jsem si ho na záda.
,,Tak pa." políbila jsem ho.
,,Pa a vezmi si na sebe nějaké hezké šaty, vezmu tě pak na večeři." zarazil mě. S překvapeným výrazem ve tváři jsem se k němu otočila. Sjel mě pohledem, a jazykem si navlhčil rty.
,,Dobře?" stáhla jsem obličej.
,,Děkuju." uculil se jako malé dítě, které dostalo bonbón. Vzala jsem si jeho nízké Porsche a vyrazila do hotelu. V poznámkách jsem ležela do sedmi hodin večer, kdy jsem zděšená vyskočila z postele, protože jsem se potřebovala nachystat. Naštěstí moje vlasy vždycky drželi tvar, který jsem chtěla, takže když jsem si je teď natočila, drželi přesně tak jak měli. Nahodila jsem na sebe černé šaty uplé na tělo, a k tomu vysoké podpatky. Chtěl abych se hezky oblékla, má to mít.

Že jsem udělala blbost mi došlo záhy, když jsem se snažila nastoupit do auta. Nakonec se mi to podařilo. Hodila jsem kabelku na sedačku spolujezdce a vyrazila. Pustila jsem si naplno svou oblíbenou hudbu a užívala si příjemného větru. Na parkovišti u Paddocku stálo stále dost aut. Vystoupila jsem, vytáhla si propustku a vydala se ke vchodu. U něj stál jenom Alejandro.
Když jsem k němu přišla blíž, zjistila jsem, že je oblečen v obleku. Vyvalila jsem oči.
,,Ahoj?" pozdravila jsem ho nejistě.
,,Ahoj, něco pro tebe mám." vytáhl zpoza zad červenou růži. Chvíli jsem růži pozorovala, ale pak si ji od něj převzala.
Prošla jsem turniketem. Paddock byl celý zhasnutý, což nebylo normální. Minimálně vzhledem k počtu aut na parkovišti. Od turniketů vedla cesta, která byla lemovaná vysokými sklenicemi se svíčkami. Vydala jsem se podél nich a u toho se usmívala. V duchu jsem si říkala, že ho asi dneska zastřelím. Cesta vedla až ke garáži Ferrari. Podél cesty jsem potkávala členy týmu Ferrari. Od každého jsem dostala rudou růži.
,,Tu propustku mi můžeš dát." uculil se Carlos. Měl na sobě taky oblek. Stál u vchodu do garáže a naproti němu stála Beka.
,,Co se to tady děje?" zeptala jsem se ho.
,,Tu propustku." natáhl ruku. Změřila jsem si ho pohledem, ale pak jsem mu ji podala do ruky. V ruce už jsem měla minimálně 15 růží. Cestička vedla i uklizenou garáží. I tam bylo všude zhasnuto. Když jsem se u výjezdu z garáže rozhlížela kolem, nic jsem neviděla.
,,Ahoj." pozdravila mě Kelly, která stála u výjezdu.
,,Ahoj. Nevíš co se to děje?" zeptala jsem se ji, i když jsem předem věděla, že mi to nebude chtít říct.
,,Neřeknu ti nic, ale s dovolením ti budu muset zavázat oči." vytáhla černý šátek se škodolibým výrazem. Zvedla jsem obočí. Nakonec jsem si oči nechala zavázat.
,,Neboj se ničeho, jen se nás drž, a my tě dovedeme na místo určení." ozval se pro mě známý hlas.
,,Maxi?" zašmátrala jsem po něm do prázdna.
,,Ano, jsem to já. Neboj, oba tě držíme." uklidňoval mě. Ucítila jsem, jak mě chytil za loket. Pomalu jsme vyšli. Držela jsem stále v ruce kytici. Pokračovali jsme po asfaltu. Našlapovala jsem zlehka a opatrně aby se mi něco nestalo. Nevím jak dlouho jsme mohli jít, ale po chvilce jsem zaslechla hlasy, které něco šeptaly. Nerozuměla jsem jim. Najednou ztichli, a my se začali stáčet doleva. Po chvilce jsme se zastavili. Cítila jsem, že stojím uprostřed něčeho. S několika pohledy, které mi propalovaly kůži.
,,Teď ti rozvážu ten šátek, ano?" promluvila Kelly potichu.
,,Dddobře." zakoktala jsem se. Měla jsem obavu, kde stojím. Formule 1 byla proslulá i svými blbými vtípky. Nechtěla jsem v těchto hadrech stát někde v bahně. Zavřela jsem oči. Ucítila jsem, jak mi Kelly sundala šátek z očí a vzala mi z ruky kytici.
Když jsem je otevřela, stál naproti mě Charles. V černém obleku se znakem Ferrari. Kdykoliv měl tenhle oblek, moje vnitřní bohyně se zachvěla.
,,Ahoj." pozdravil mě s úsměvem.
,,Ahoj." oplatila jsem mu úsměv. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Kolem nás stálo snad celé složení Paddocku. Od stájových ředitelů, až po jezdce či kluka, který jen nosí kafe. Stáli jsme uprostřed startovního roštu. Přímo kolem nás stáli jezdci, mezi nimi i Rebeka, Kelly, která stála vedle Maxe, a Bella, která zase stála vedle Daniela. Po chvilce mi došlo, že stáli do tvaru srdce. Za Sergiem jsem viděla Christiana Hornera, vedle něj stál Toto Wolff. Všichni do jednoho tu byli v oblecích a holky v krásných šatech.
Usmála jsem se na Charlese. Nohy se mi klepaly jako při minus 20 stupních.
,,Carrie." začal mluvit. ,,Za tu krátkou dobu, kterou jsme spolu strávili jsme toho prožili opravdu hodně. Troufám si říct, že víc než kdokoliv jiný tady. Byl jsem tvou oporou po tvé nehodě, stejně tak jako ty jsi byla mou oporou po mé nehodě. Jen díky vzájemné lásce, pochopení a podpoře tady spolu stojíme. A záměrně říkám stojíme, protože před rokem na tomto místě jsi vystoupila z auta s grácií mladé ženy, a prošla jsi Paddockem. Získala sis tak pozornost všech. Všech včetně reportéra a kameramana, který zrovna dělal rozhovor s Landem. Tímto se ti Lando velice omlouváme." mrkl na Landa. Lidi kolem nás se začali smát.
,,V záři jsi byla zase mou myšlenkou ty, když jsem se vyboural ve 300 kilometrové rychlosti. Věděl jsem, že kvůli tobě musím bojovat. I když to zpočátku tak nevypadalo, bylo už od samého začátku jasné, že my dva jsme si souzeni." pokračoval. Snažila jsem se pravidelně dýchat, protože mi přišlo, že nedýchám.
,,Jakmile jsi vešla do budovy Ferrari poprvé, všichni se otáčeli, a všichni tě chtěli poznat, protože jsi veselá duše." začala jsem mít na krajíčku.
,,Ty mě úplně dojímáš." utřela jsem si začínající slzy. Pár lidí se zasmálo. Periferně jsem viděla Rebeku, jak si opřela hlavu o rameno Carlose.
,,Nikdo z lidí tady kolem tebe nebude mít ale možnost poznat tě tak, jak jsem tě poznal já. Opilou doma, veselou v kuchyni, když po mě házíš mouku, vášnivou v posteli." odmlčel se. ,,To doufám tady nikoho ani nenapadne." dodal. Opět pár zasmání. I já se zasmála. Tentokrát jsem ale slzy nechala volně téct.
,,Starostlivou jako se staráš o nás všechny. Jak myslíš na to, aby každý z nás měl to, co potřebuje. Od hloupě studené vody po podporu a pochopení."
,,Celou dobu jsem něco hledal. A až s tebou jsem to našel." dokončil. Sáhl do kapsy kalhot, a poklekl si na jedno koleno. Ruce mi automaticky vystřelili k puse, abych nevyjekla. Slzy už tekly proudem.
,,Carrie Williamsová." otevřel modrou krabičku. V ní se nacházel prsten s diamantem. Jednoduchý, krásný.
,,Budeš můj poslední dílek skládačky? Uděláš mi tu laskavost a staneš se mou manželkou?"
,,Vezmeš si mě?" vypustil z úst ta tři slova. Všichni kolem zmlkli. V hlavě jsem si neustále opakovala ať dýchám. Charles klečel před mnou a dychtivě čekal na odpověď.
,,Ano." špitla jsem a přikyvovala hlavou. Jeho výraz se rozzářil.
,,Ano, vezmu ti tě." řekla jsem víc nahlas. Dav kolem nás začal hromadně tleskat a jásat. Cha mi nasadil na levou ruku zásnubní prsten, poté mě zvedl do výšky a políbili jsme se. Naše polibky se mísili s mýma slanýma slzama.
,,Miluju tě." zašeptala jsem.
,,Miluju tě." odpověděl znovu mě líbajíc. Dav kolem nás začal šílet. Já ho ale nevnímala, a myslím si, že ani Cha ho nevnímal. Tělem se mi rozlilo horko a pocit štěstí, který jsem nepociťovala ani když jsem se poprvé postavila na nohy. Ten pocit toho, že člověk, pro kterého jsem byla ochotna vraždit se právě vyslovil. Že budeme rodina, jednou budeme spolu mít děti, společné bydlení. Zestárneme spolu.
Opřela jsem si čelo o jeho a pozorovala to štěstí v jeho očích.
,,Tak tohle jsi tady připravoval celé odpoledne?" rozhlédla jsem se po dráze. Všichni mezitím vyklidili prostor, a zůstaly jen svíčky.
,,Neměla jsi ani tušení,co?"
,,Ani to nejmenší." políbili jsme se.
,,Tak pojď." chytil mě za ruku s úsměvem. Stiskla jsem ji. Vydali jsme se po cestě zase do boxů, odtud pod dlouhý stan, kde byla nachystaná večeře. Když jsme přišli ke vchodu, všichni začali tleskat. Holky se přihrnuly ke mně, Charlese zase k sobě stáhli Carlos a ostatní.
,,Ukaž nám to!" vřískala Bella. Natáhla jsem před sebe levou ruku. Prsteníček mi zdobil zásnubní prstýnek. Byl to jednoduchý kroužek a na něm jednoduchý diamant. Žádná okázalost.
,,Je krásný." rozplývala se Kelly. Bella souhlasně přikývla.
,,Věděly jste to?" zeptala jsem se jich. Obě dvě si vyměnili úsměvné pohledy.
,,Věděly, a víš jak těžké to bylo před tebou utajit?" smála se Bella.
,,Jak dlouho vy potvory?"
,,No, já od Bahrajnu." přiznala Bella.
,,V tomhle jsem v podstatě nevinně, vím to asi tak 2 dny." zasmála se Kelly. Odfoukla jsem si. Moje dvě nejlepší kamarádky a ani náznak, že se něco takového chystá. V davu jsem hledala Charlese. Stál opodál s klukama a předstíral, že si utírá pot z čela. Zasmála jsem se.
,,Něco jsem ti přinesl." překvapil mě se skleničkou sektu po nějaké době. Vděčně jsem se na něj usmála a skleničku si od něj převzala.
,,Mám docela hlad, nenajíme se?" zeptala jsem se. Večeře byla sice nachystaná formou bufetu, ale nikdo si zatím nic nevzal.
,,Co by sis dala?" chytl mě za pas.
,,Támhle ty kuřecí paličky vypadají moc dobře." kývla jsem směrem ke kuřeti.
,,Tak pojď, sedneme si, a já ti to přinesu."
Cha mě odvedl na druhou stranu dlouhého stolu přímo do čela. Vedle nás seděli naši nejbližší. Od Arthura po Carlose. Pascale zde nebyla.
,,Neřekl jsi to mámě?" střelila jsem po něm pohledem.
,,Ještě ne." zazubil se. ,,Chci ji teď zavolat." vytáhl z kapsy telefon. Carlos se postavil.
,,Prosím vás o klid, Charles musí doma oznámit, že se rozhodl vlézt do chomoutu." zasmál se. Protočila jsem panenky. Charles vytočil Pascale přes videohovor, a telefon nasměroval tak, aby za námi byl vidět celý stůl.
Telefon zvedla po chvíli vyzvánění.
,,Ahoj mamy." pozdravil ji.
,,Ahoj zlatíčko, tak jak se máš? Jak to dneska dopadlo? Všechno v pořádku?" vyptávala se.
,,Je, ahoj Carrie." pozdravila i mě, když mě viděla v záběru.
,,Ahoj." zvedla jsem ruku na pozdrav. Schválně pravou.
,,Šlo to dobře mamy, jen ti volám, že jsme tě všichni chtěli pozdravit." usmál se na ní. Carlos začal máchat rukama jako pták. Všichni hlasitě Pascale pozdravili.
,,Taky všechny zdravím." rozzářila se.
,,Koukám, že jste tam všichni, takže všichni zdraví, nikdo zraněný." ulevila si.
,,Přesně tak."
,,To jsem moc ráda." usmála se.
,,A budeš i ráda, když ti něco oznámím?" zazubil se. Otočila jsem se na něj. Nevěděla jsem totiž, jakým způsobem ji to bude chtít oznámit.
,,Nechceš mi říct, že už máš uzavřený ten kontrakt." vypustila. Najednou se zarazila, protože si uvědomila, že málem propálila něco, co neměla.
,,Tohle výjimečně není o formuli." uklidnil ji. Stůl za námi mlčky seděl. Kdyby tam spadl někomu špendlík, bylo by to slyšet.
,,Co se děje?" nadzvedla obočí. Cha mě chytl za levou ruku.
,,Budeme se brát." oznámila jsem ji s úsměvem. Prsten jsem natočila na kameru. Dav za námi začal vřískat. Carlos se je snaží zmírnit, jelikož jsme Pascale vůbec neslyšeli.
,,Panebože." vyskočila. Přikryla si ústa a začala brečet. ,,Ty žertuješ." zasmála se.
,,Ne mamy, rozhodl jsem se, že Carrie je ta, se kterou chci strávit svůj život." podíval se na mě s upřímným úsměvem. Vlepila jsem mu pusu na tvář.
,,Gratuluju vám, moc." brečela.
,,Děkujeme." usmála jsem se na ní.
,,Musíš mi pak poslat fotku prstýnku. Zajímalo by mě jaký vybral. Vůbec mi to neřekl, tak doufám, že vybral nějaký krásný." rozplývala se.
,,To víš, že pošlu fotku."
,,Budeme muset končit, nikomu nic neříkej, chceme to pustit do médií sami, prosím." varoval ji ještě.
,,Mlčím jako hrob. Jsem za vás oba tak hrozně šťastná. Koukejte si dnešní večer užít." nadzvedla palce.
,,Ahoj." rozloučili jsme se s ní všichni. Charles ukončil hovor a sklonil telefon.
,,Měl jsem docela strach." zasmál se, když jsme si sedali k večeři.
,,Proč?"
,,Že bude naštvaná, že jsem ji o tom neřekl."
,,To nevíš brácho, třeba je." zasmál se Arthur aby ho náležitě podpořil.
,,Tak dík." strčil do něj.
,,No spíš já tobě dík. Teď už to takhle nebudu moct naplánovat já. Budu ji o tom muset říct dřív." povzdechl si. Vyvalila jsem oči.
,,Počkej." zarazil se Charles.
,,Ne, ještě se nechci ženit, říkám to jako pro příště." zasmál se nad našimi vyděšenými výrazy. Ulevilo se mi.
Zbytek večera jsme tančili, slavili, ale nijak jsme to nepřeháněli. Druhý den se jela kvalifikace.
,,Už máš nějakou představu?" zeptal se mě, když mě nachytal, jak si zaujatě prohlížím prstýnek. Bylo zde ještě pár lidí.
,,Lásko, není to ani 24 hodin."
,,Já vím, ale přemýšlet jsi o tom musela, ne?"
,,To ano, ale to jsem byla malá."
,,Víš, že zítra bychom to měli vynést na veřejnost."
,,Proč zítra?" zeptala jsem se zájmem.
,,Protože se zítra jede kvalifikace, budeme pod drobnohledem, a když budeš mít prstýnek, rozmáznou to dřív než to budeme moct vůbec oznámit my."
,,Když to by chtělo nějakou originální fotku." povzdechla jsem si.
,,Tak pojď." chytl mě za ruku, a vytáhl na nohy ze židle.
,,Co chceš dělat?" zeptala jsem se ho.
,,Sasho?" zakřičel do davu. Z něj se po pár vteřinách vynořila Sasha.
,,Pojď. Pomůžeš nám." pokynul ji hlavou. Vydali jsme se zpátky na dráhu. Některé svíčky už dohořeli, jiné ještě ne, Cha je tedy vzájemně vyměnil.
,,Potřebujeme udělat zásnubní fotku." zazubil se. Ji se rozzářily oči.
,,Máš nějakou představu?" zeptala se ho, a začala si nastavovat foťák.
,,Ne, absolutně ne." odpověděla jsem.
Nakonec se nám podařilo po několika minutách udělat pár fotek podle našich představ. Měli jsme pak večer na hotelu i problém s výběrem. Výslednou fotografii jsme umístili na moje sociální sítě. S popisem ,,Vždycky a navždy".

Omlouvám se. Všem co jste čekali. Mám za sebou šílený dovolenkový víkend, kdy jsem celý pátek trávila mimo zdi našeho bytu. Sobotu večer jsme byli u přátel na oslavě narozenin, a v neděli jsme se z toho léčili, takže jsem se až dneska dostala k vydání další kapitoly. 

Především mám neskutečnou, až neuvěřitelnou radost jak z mistrovství světa v hokeji, které pro Čechy dopadlo tím nejkrásnějším a nejúžasnějším způsobem, který rozdýchávám ještě teď. Co to ale naprosto předčilo bylo legendární vítězství Charlese v Monaku. KONEČNĚ! Po tolika letech konečně zasloužené vítězství doma. 

Doufám, že i vy sdílíte radost se mnou. 

Co tato kapitola? Čekali jste to? 

C.