DESPIADADO DIABLO

Část 11

Už když Nathanael vstoupil do pokoje, poznala Violet, že má hodně špatnou náladu. Mračil se a vypadal téměř nebezpečně. A byl. Ještě nikdy se totiž necítil tak, jako nyní. Cítil se najednou zranitelný a to ho přímo rozzuřilo. Však prakticky od chvíle, kdy ji spatřil, nedokázal na ni přestat myslet. 

Nikdy se ani  k žádné ženě nechoval jako k ní. Vždyť on ji kurva hladil a líbal. Přivedl ji k orgasmu a líbilo se mu to. A to víc, než by si uměl vůbec představit. Jenže nic takového, nikdy nedělal. Proč taky? Jeho otrokyně byli jen k jedinému účelu. Aby mu posloužili. A ne, aby on obšťastňoval je. Aby toužil po tom, aby se jim to líbilo. 

Nikdy nic necítil a ani nechtěl cítit. Jeho otec mu velmi tvrdě vštípil do hlavy, že láska je nesmysl. Že žena je jen na to, aby ukojila jeho potřeby. Že jakýkoliv projev citu, nebo slabosti, je nebezpečný. Nežádoucí a zcela vyloučen. Všechen cit z něj vymlátil a týráním jeho těla vypudil.

 Do teď, to fungovalo. Byl jako stroj, který nemá emoce, jen potřeby, které dokáže uspokojit, za každou cenu. Nekoukal na potřeby svých otrokyň a na jejich bolest. Ukojoval jen svou nutnost. Tak, jak mu otec vtloukl do hlavy. 

Jenže dívka, kterou si přivedl domů, úplně a zcela, jakoby obsadila jeho mysl. Najednou zjistil, že je zranitelný. Chtěl ji. A chtěl ji víc, než bylo zdrávo. Chtěl totiž, aby znovu vzdychala vzrušením.

 Bože, jak moc se mu líbilo, když si vzal její panenství. Jak osvěžující pocit byl líbat tělo, kterého se ještě nikdo na světě nedotkl. A jak vzrušující bylo, když se mu oddala. A ona se mu oddala. Dobrovolně. I to vědomí, ho zcela zasáhlo. 

Najednou totiž zatoužil po tom, aby mu dala víc. Zatoužil ji políbit na ústa a vpít se do jejích rtů. A to on nikdy nedělal. Nikdy své děvky nelíbal. Nikdy. 

Ale nejhorší bylo, že se v noci vkradl do jejího pokoje, a díval se, jak spí. Její krása ho srážela na kolena. Dostávala ho do kolen a činila ho slabým. Zranitelným a povolným. A to nemohl připustit. 

Celý den pak zuřil. Vztekal se a přísahal si, že se této ženě už nemůže otevřít. Nesmí dovolit, aby nad ním měla takovou moc. A to ona měla. Jeho tělo se probudilo vždy, když na ni jen pomyslel, nebo pohlédl. 

Zastavil se uprostřed pokoje před postelí, na které Violet seděla. Když vstoupil, poslušně se postavila. Pevně semkl čelisti, aby zabránil svému zvyšujícímu se dechu. Zase měl na sebe vztek. Když ji tak viděl, zatoužil ji zase líbat a ochutnat. A znovu slyšet její vzrušené vzdychání. 

„Kurva!" procedil skrz zuby místo toho, a zamračil se. To přeci v žádném případě. To ona je jeho otrokyně, a zatím se tak cítí on. Nebude ohleduplný, jak ji slíbil. To byl také jen zřejmě náhlý záchvěv jeho slabosti. To nemůže připustit. Vezme si, co chce! Proto tady přeci je. 

„Svlíkni se!" Zavrčel vztekle, „Vždy, když přijdu, budeš na mě čekat nahá!" Rozzuřeně zatáhl za svou kravatu, aby ji uvolnil. Pak ji odhodil stranou, i se svým sakem. A když poslušně sundala župan a on spatřil její tělo, další záchvat vzteku ovládl jeho mysl. Ihned se totiž vzrušil, a pocítil potřebu ji k sobě přivinout a dotknout se jí. 

„Kurva! Mám tě dost! A vezmu si to, proč jsi tady! Jsi jako každá moje otrokyně, a tak to také zůstane!" Vykřikl, ale bylo jasné, že tím přesvědčuje hlavně sám sebe.