DESPIADADO DIABLO

Část 22

Nathanael se ponořil do jejích rtů a úplně se ztratil. Líbal ji. Nedokázal odolat. A bylo to poprvé v jeho životě. Ještě nikdy se s žádnou ženou nelíbal.

 Své děvky nelíbal nikdy. Ani jim nikdy nedělal to, co jí. Nikdy je nelíbal mezi nohama a netoužil po tom, je ochutnat. Jenže jak se zdálo, s ní šlo všechno zcela jinak, než by chtěl. 

Vpíjel se do jejích úst a ona mu polibky vracela. Zprvu sice cítil zaváhání, pak ale opět podlehla své touze. A on znovu zatoužil po tom, zabořit mezi její nohy svůj jazyk. Zadýchaně se odtrhl od jejích rtů a svezl se k jejím nohám. Poklekl u ní a jednu její nohu, si položil na své rameno.

 „Nemohl jsem ani spát, jak se mi neustále zdálo, že cítím tvou vůni a chuť," zašeptal, „musím tě znovu ochutnat." Zabořil svou hlavu do jejího rozkroku a vzrušeně vydechl.

 Violet zalapala po dechu. Ani ona nemohla spát, když si vzpomněla na rozkoš, kterou ji dal a po které znovu toužila. A když ucítila jeho vlhké rty na svém přirození, napadlo ji, že zešílí vzrušením. Jenže to neviděla. Chtěla se zase dívat, jak se mazlí s jejím klínem.

 „Můj bože! Sundej mi to!" Vykřikla, když jemně skousl její poštěváček.

 „Proč?"

 „Chci to vidět!" Zamračila se a zalapala po dechu, když do ní zabořil svůj jazyk. 

„Chceš se dívat, jak ti ji lízám?" uslyšela jeho ztlumený, smíchem podbarvený hlas, „Víš, že jsi také zvrhlá? Hodíme se k sobě, krásko."

 „To určitě!" vypravila ze sebe z posledních sil. Tak moc se jí to líbilo, že nedokázala ani myslet, „Nenávidím tě!"

 „Nenávidíš, já vím. Ale lízat, jak koukám, ti ji můžu?" Mluvil trhaně do jejího klína, a přitom se kochal její touhou. Přišlo mu to vzrušující a tak nádherné, že po něm touží a nestydí se za to, co cítí. Nesnažila se ovládat, prostě si to užívala plnými doušky. I když ho nenáviděla, její touha byla silnější. 

„Jo! To můžeš!" Vykřikla, když zakmital jazykem po poštěváčku. Pak ale to ustalo. Stále cítila jeho ruce na svých stehnech, ale nelízal ji. Mlčel a ona ho neviděla. Zafuněla a snažila se nohou přitáhnout jeho hlavu k sobě. Jeho smích ji ale naštval. 

„Řekni si o to," řekl po chvíli, „chci, abys mi řekla, co chceš."

 „Phe! Ty..., ty..." vyprskla, ale tlak v jejím podbřišku byl tak značný, že pochopila, že když to nedodělá, zešílí, „Zabiju tě!"

 „Tak pak už tě nebude mít kdo lízat, krásko." 

„Zmetku!"

 „Ani ti nikdo nenaplácá, a jak jsem pochopil, líbí se ti to."

 „To ani omylem, ty maniaku!" Zaházela sebou, ale pouta nad její hlavou, byla pevně upevněna.

 „A ani tě neošukám, když mě zabiješ." 

„Jo..., to přežiju! Ale nejdřív ti tu tvoji zatracenou věc ufiknu!" Jeho hlasitý smích ji rozzuřil do běla.

 „Jenže tobě se ta moje zatracená věc líbí, že ano, krásko?"

 „Moc si fandíš!"

 „Chceš dělat to, co teď dělám já tobě, je to tak?" 

Violet cítila, jak rudne. Vidí ji snad do hlavy? Po nocích si představovala, jak se ho dotýká a jak ho olizuje. Nikdy to nedělala, a tak moc chtěla ochutnat, jak to chutná. Ale najevo mu to tedy nedá. Za žádnou cenu. 

„Ukousla bych ti ho, to si piš!" Jeho smích se opět rozlehl po místnosti. 

„Vylížu ti ji, krásko tak, že budeš učůrávat blahem. Ovšem něco za něco." Polkla. To určitě, pomyslela si. Ale její srdce se rozbušilo jako o závod. 

„Za co?" vydechla i proti své vůli. 

„Když mi ho vykouříš." V tu chvíli pochopila, že její srdce vyběhlo napřed, protože jí slabostí málem pojímaly mdloby. 

„Sakra! Jo! Vylízej mi ji, ty zvrhlíku!" Vykřikla, a když znovu ucítila jeho jazyk, zakřičela tak nahlas, že to muselo být slyšet jistě až v přízemí. 

***

Chodí vám děvčata oznámení? Mám pocit, že to opět, nebo stále blbne. U všech příběhů.