DESPIADADO DIABLO

Část 12

„Špatně jste se vyspal?" Vydechla Violet a výraz jeho tváře ji hned usvědčil, že měla raději mlčet. Jenže moc dobře pochopila, že čím bude pasivnější, tím to bude horší. A pak, nikdy mlčet nedokázala. Nikdy v sobě nedokázala dusit nic, co ji tížilo, nebo co cítila. 

A také se zapřísahala, že strach nikdy nebude ovládat její myšlení. A už vůbec ne strach z muže, kterého tak nenáviděla. Kterého přišla zabít. Její myšlení musela ovládat stále jen pomsta, kterou v sobě živila už osm let. I když sama moc dobře věděla, že den před tím, se tím zřejmě neřídila.

 Vlastně nejprve nemohla ni usnout, když si uvědomila, co provedla. Co připustila. Dala vlastně dobrovolně své panenství, svému nepříteli. A co bylo horší, nesmírně se jí líbilo vše, co s ní dělal. A to tak moc, že když na to znovu pomyslela, okolo žaludku rozlil se jí takový zvláštní pocit. 

Hodil na ni rozzuřený pohled a pak odhodil svou košili. Zul si boty, a když se před ní postavil do půl těla nahý, jen v kalhotách bezděky polkla. Musela si přeci jen přiznat, že jako muž, byl úchvatný. Jen tělesně, samozřejmě. 

Byl tak objemný a obrovský. Jeho svaly se vlnily po celém jeho těle, když se jen trochu pohnul. Pak její oči spočinuli na drobných, bílých jizvách, kterými měl posetou celou hruď a prsa. A když se otočil, téměř se zamračila, protože nic takového, ještě nikdy neviděla. Jakoby celá jeho záda, byla popálena, a nyní poseta zahojenými jizvičkami po cigaretách. Udiveně zamrkala, a sklopila zrak. Dobře mu tak, pomyslela si, ona by svou práci dokončila. 

„To není kurva tvoje starost!" Vyprskl vztekle. Pak se zhluboka nadechl a na chvíli zaváhal. Pak ale naštvaně pohodil hlavou a chytl ji pevně za ruku, tak, až vykřikla. Hodil s ní na postel a přetočil ji na břicho.

 „Co..., co chcete dělat?!" Vydechla Violet vystrašeně. Natáhl ale její ruce a několika mistrnými pohyby, ji připoutal kovovými pouty k pelesti, nad její hlavou. 

„To co jsem měl udělat hned! A to, proč jsi vlastně tady, kurva!" cedil skrz zuby, „Jsi moje otrokyně!" Vykřikl, jakoby tím chtěl přesvědčit hlavně sám sebe. Pak se v jeho ruce objevil bičík, a Violet polkla. 

Srdce se jí rozbušilo jako splašené. Za žádnou cenu, ale nehodlala mu dát najevo, že má strach. Nikdy! Pochopila totiž, že jedině tím, mu vezme vítr z plachet. A sama si to přeci vybrala. Věděla, co ji čeká. Když se odhodlala k onomu šílenému plánu, tak musela bojovat.

 Zatáhl za její nohy tak, aby ji donutil je skrčit pod sebe a vystrčit tak na něj svou prdelku. Ruce měla natažené nad sebou v poutech, a v této poloze, byla mu zcela odkázána na pospas. Nemohla se ani hnout, a byla zcela odhalena jeho pohledům.

 „Já to vím," zašeptala do matrace pod sebou, „Vím, že jsem vaše otrokyně, pane." Řekla, aby mu dala najevo, že jí nedokáže zlomit. Příjme svou pozici a nedá mu najevo strach za žádnou cenu. Bude dělat vše, jen aby zde mohla setrvat tak dlouho, než bude mít možnost učinit to, proč vlastně přišla. Zabít toho zmetka, který se právě nad ní vztyčil, s rákoskou v ruce.