Krystal Království

Prolog

„Kniha je nádherné místo, Rivko. Je to portál do jedinečného světa, který vytvořil její autor. Když se začteš do příběhu, přeneseš se na malou planetku, kterou z obyčejného kamenného meteoru vytesal nějaký spisovatel a vdechl jí život."

„Páni, dědo, já bych taky chtěla vytvořit nějakou planetu!" Poulila jsem na dědu očička zářící dětskou radostí. Pak jsem je přimhouřila a našpulila rty, jak jsem se snažila vytvořit představu malinké planetky, na které si vesele skáču a mávám na sousedy na planetě Zemi.

Dědeček Bedřich se na mě vřele usmál a pohladil mě po vlasech. „Však klidně můžeš! Stačí ten svět, který nosíš tady," ukazováčkem se lehce dotkl mého čela, „přenést na papír!"

Koukala jsem na něj s otevřenou pusou, hlavička malé holčičky se snažila pobrat co bylo řečeno. Po chvilce jsem vítězoslavně vyskočila a prohlásila. „Takže každý člověk nosí v hlavě malou planetku."

Děda se zasmál tak, že mu kouzlem zmizely všechny vrásky a poplácal mě po rameni. „I tak se to dá říct. Ale jen někteří na svoji planetku pustí ostatní a ti pak prožívají dobrodružství společně."

Tehdy jsem si z těch slov přebrala něco, co bylo důležité pro malé děvčátko. Ale dědeček mě na tuto myšlenku nenechal zapomenout, připomínal mi ji tu a tam, když odvrátil zasněný zrak od okna, za kterým kreslil ve svých představách svůj vlastní dobrodružný svět. A tak se mi vryla do paměti vzpomínka na dědečka, který nebyl jen vášnivým čtenářem zalezlým v knihovně, ale odvážným dobrodruhem skákajícím z planetky na planetku ve vesmíru patřícím spisovatelům.

                                                                                             ***

Jednou za rok nastane ten magický čas letních prázdnin, z kterých každé dítě vykouzlí dva měsíce dobrodružných výprav při kterých potká nové kamarády, nasbírá sbírku kamínků a mušlí a vyroste snad o deset centimetrů. Miluji ten čas, kdy nemusím vstávat do školy a můžu si se svým dopolednem dělat co chci. Nejvíc ze všeho se ale vždy těším na den, kdy mě rodiče posadí do auta, vedle mě dá maminka pekáč honzových buchet a táta nenastavuje navigaci, protože cestu by už zvládl i po slepu. Jedeme k dědovi!

Vyskočila jsem radostně z auta, přeběhla dvůr a skočila jsem dědovi do náruče, až mu skoro spadly brýle z nosu. Radostně se zasmál: „Taky tě rád vidím, Rivko." Pohladil mě po vlasech a pak zavolal na maminku, která nesla buchty z auta: „Doufám, že jsou povidlové!" Zazubuli jsme se na sebe, protože když jsme si kdysi dělali stupnici nejlepších buchet, oba jsme na místo vítěze zařadili povidla.

Láska k povidlovým buchtám ale není to jediné, co pojí naše přátelství. Je tu ještě jedna mnohem silnější vášeň, která z nás dělá parťáky na dobrodružství a spolupachatele na lumpárny. A není tím nic jiného, než láska ke knihám.

A tak jako každý den v týdnu, který s rodiči trávíme u dědečka, i to odpoledne jsme se s dědou zašili v jeho knihovně. Velkými okny dovnitř proudilo šedivé světlo sychravého dne. Podél zdí stály regály naducané knihami, které sahaly až ke stropu a horní poličky byly pro mě, devítiletou holčičku, nedosažitelně vysoko.

„Tak kterou dneska, dědo?" Usadila jsem se do křesla tak pohodlného, až jsem měla pocit, že sedím na kopečku cukrové vaty. Dědeček se usadil naproti mně a spiklenecky mrknul, když vytáhl knížku, kterou skrýval za zády. Neměla žádný název, jen kožený ohmataný obal, který vypadal nutně zašle a při pohledu na ni jsem dostala strach, je to něco historického. A to by mě opravdu vůbec nebavilo.

Ale dědeček neskrýval nadšení a jeho nedočkavost nakazila i mě a bez zbytečných otázek jsem se nechala překvapit, kam nás příběh zavede.

Chvíli předčítal dědeček, pak jsem ho vystřídala já, i když trochu pomalejším tempem a s občasnými přeřeky. A můžu říct, že rčení, které říká, že se nemáme nechat obalamutit prvním pohledem, má opravdu něco do sebe. Moje předtucha, že se bude jednat o historický příběh v archaické češtině, byla zcela vyvrácena.

Stránky knihy mě vtáhly do kouzelného světa, v němž udatný mladík Bedřich narazil na jedno království, které potřebovalo pomoc. A i když jeho obyvatelé byli trochu nevděční, Bedřich za ně nasadil život a bojoval proti obludám a drakovi, z jehož drápů a plamenů mi šel mráz po zádech, i když jsem seděla v bezpečí knihovny.

Příběh jsme četli každé odpoledne, dokonce jsem s prosebným výrazem dědečka přemluvila, abychom četli i místo ranních procházek. Potřebovala jsem vědět, co bude Bedřich dělat dál a jak zachrání království.

A někdy mezi těmi chvílemi strávených za hradbou regálů, když jsem měla na klíně položený onen kožený obal a vzhlédla jsem od řádků, které jsem louskala, spatřila jsem v dědově tváři zvláštní výraz. S tvář měl otočenou k oknu, sluneční paprsky hladily jeho zavřená víčka a měla jsem pocit, že teď nesedí naproti mně v knihovně, ale je ve svých vzpomínkách na procházce se svojí zapomenutou láskou.

To, kam se v tu chvíli děda vytratil, mi bylo záhadou, kterou mám rozluštit až za pár let.

   

Bylo to ráno hned poté. Nejhorší den mého života.

Ze snu mě vzbudily tiché vzlyky. Vstala jsem s neblahým tušením, že je něco špatně a ve spěchu jsem si oblékla župan. Vyběhla jsem ze svého pokoje a rozběhla se chodbou ke dveřím, ze kterých vycházel ten nářek.

Moje ruka se třásla, když jsem ji pokládala na kliku dědečkova pokoje. A pak, když jsem je otevřela, svět poztrácel všechny barvy a slunce se pro jistotu rozhodlo nevycházet.

Maminka klečela u postele svého otce a držela ho za bezvládnou ruku.

Na posteli mezi měkkými polštáři ležel stařičký pán a vypadal, že spí. Avšak jeho pleť byla bílá jako papír a jeho hruď už se nenadzvedávala.

Co bylo pak? To už si moc nevybavuji.

Bylo to, jako by mi někdo prostřelil šíp srdcem. A ne, rozhodně to nebyl ten amorův, ale šíp smutku, který se vám zabodne hluboko do duše a zraňuje ještě hodně dlouho. Protože v ten den jsem ztratila nejen dědečka, ale i nejlepšího přítele.

Možná, že někteří by se radovali. Dědeček měl velký dům, rozhodně něco zdědím. Já však naštěstí nejsem natolik zkažená, abych něco tak odporného udělala.

Proto mi nijak nezvedlo náladu, když pak jednoho dne u našich dveří zazvonil muž v černém obleku. Přišel s rodiči vyřídit nějaké papíry ohledně domu, ale pro mě byl jen další připomínkou toho, co se stalo a co už nejde vrátit.

Velice mě překvapilo, když se pak těsně před odchodem zničehonic objevil vedle mě a podal mi jednu knihu. Vypadla přesně jako ta, kterou jsem s dědečkem četla naposled. Na malou chviličku jsem pocítila neskutečnou radost, nikdy jsme s dědečkem nedočetli příběh o Bedřichovi a drakovi a potřebovala jsem vědět, jak to dopadne.

Zvědavě jsem knihu otevřela, ale veškerá radost byla v mžiku rozdrcená na prach. Kniha byla prázdná, nebylo v ní ani písmenko. Sklesle jsem se podívala na muže, jež se rozhodně neobtěžoval tvářit se mile.

"V poslední vůli tvého dědy se píše, že chce, abys tohle dostala." Možná pak zadrmolil ještě něco, jakože který blázen odkazuje vnoučeti staré prázdné knihy, já už ho ale neposlouchala.

Tehdy ve mě ten šíp byl ještě příliš hluboko a pohled na "mrtvou" knihu mi připomínal to, co se stalo mému dědečkovy. Už nikdy si spolu nebudeme číst, už nikdy ho neuvidím.

Tak jsem tu knihu položila napoličku a nechala na ni dopadat prach. A příběh o Bedřichovi a drakovi pro mě zůstalneukončený