Krystal Království

VIII. Co všechno umí pohádková kuřata

Strnula jsem na místě v očekávání, co bude dál.

Vteřiny tíživého ticha přerušila Maya sladkým zahlaholením: „Dobrý večer, zlatíčka!" Lekla jsem se, až jsem nadskočila, když se v odpověď ozvaly zvuky připomínající tokání krocanů. Tmu prozářily desítky barev až jsem si myslela, že jsem se již podruhé za poslední dva dny teleportovala na jinou lokaci.

Stála jsem jako opařená. Maya si čupla uprostřed místnosti a laskala podivné ptáky, kteří k ní přiběhly jako k mamince. Zvířata by se vzrůstem dala porovnat ke slepicím, některá větší i k pávům. Na hlavě měla hřebínek, pod krkem volata a člověk by mohl říct, že je to jen další druh drůbeže. Nejvíce poutavé však bylo jejich peří. Hřbety černé jako uhel, ale křídla a ocas... to byl nepochopitelný zdroj místního osvětlení. Mezi dlouhými ebenovými pery vykukovala kratší, která zářila všemi odstíny duhy. A když říkám zářila, tak to myslím doslova. Prostě světélkovala jako vánoční stromeček.

Bylo to impozantní, můj mozek nestíhal pobrat, že je nějaký tvor krom hlubinné medúzy schopen svítit jako neon. Paralyzovaně jsem zírala jak ty hříčky přírody pobíhají kolem Mayi držící džber, ze kterého házela na zem zrní. "Že jsou nádherní, co?" Tančila mezi svými miláčky a smála se na celé kolo. A taky mají nádherně ostré zobáky, pomyslela jsem si.

V rukách mi přistála nádoba se zrním, s respektem jsem zůstala stát u zdi a hodila několik hrstí obilí co nejdál od sebe. Pak jsme se posadily na zem u dveří a pozorovaly zvířata, jak zobou.

"Nikdy jsem neviděla svítící kuřata," před dvaceti čtyř hodinami by mě ani nenapadlo, že takovou větu kdy vypustím z úst. Maya se jen zasmála a rozhodla se mě trochu vzdělat: "V našich krajích jsou vzácní, ale jsou na světě místa, kde jich najdeš stovky v každém lese. Když se jich hejno posadí na strom, celá koruna září jako slunce a když letí oblohou, lidé si myslí, že prší duha." V představách jsem se nechala unést do takové země a zasnila se, jaké by asi bylo tam žít. "Já je chovám nejen proto, abych měla krásné místo, na které můžu uniknout z té škaredé hospody, ale také proto," naklonila se ke mě a pošeptala, jako by říkala nějaké tajemství, "že z jejich peří šiju šaty."

Vykulila jsem na ni oči: "Cože, to jde? A to ty šaty také svítí?" "Jasně," pousmála se, "mohla bych ti je i ukázat." "To by bylo úžasné," vydechla jsem. Musela jsem ale ještě trpělivě zůstat sedět protože se má společnice nezvedala a stále pozorovala promenádující se kuřato-krocano-pávy.

Když jsem se dívala pozorně, pochopila jsem, proč před tím v místnosti byla úplná tma. Někteří ptáci už měli dost zobání, a tak se ukládali ke spánku na hřadech podél zdí. Schoulili se do klubíčka, hlavu si dali pod křídlo a ocas přitáhli k tělu. V tu chvíli už nebyly vidět jejich zářivé neony, skryli je do hábitu černých per a zcela splynuli s temnotou neosvětlených koutů místnosti.

"Mohla bych se na něco zeptat?" Přerušila jsem pozorování exotického dokumentu v živém přenosu. "Ano?" otočila se ke mně Maya. „Na náměstí je jeden dům – má zahradu a oranžovou střechu..." Nestihla jsem dokončit popis, protože mi skočila do řeči: „Aaa, jasně, tam bydlí pan rychtář." „Nemohla bys mi o tom domě říct něco víc?" Položila si ukazováček na bradu s nepochopením, proč mě zajímají ošuntělé baráky.

„Vím jen, že tu ten dům stával dřív než všechny ostatní. A když se vytyčilo náměstí, původní majitel ho odmítl přestavět." Vzpomínala na povídačky, které se okolo domu tradují. „Je to vlastně takový symbol nezdolné vlastní vůle." Vyskočila ze země a tím dala jasně najevo, že ji rozjímání nad architekturou nebaví. „Pojď, ještě něco ti ukážu," a v pohasínajícím světle usínajících ptáků zamířila ke dveřím vedoucím do další místnosti.