Krystal Království

II. Konkurz na mineralooga nebo tak něco

V mojí tváři se asi dalo vyčíst, jak mě rozčarovalo, že tenhle cizí týpek zná moje jméno. A tak se přede mnou mírně uklonil a představil se mi jako „Gideon", abychom si byli kvit. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli o takovéhle zdvořilosti stojím, spíš mě zajímalo jakékoliv vysvětlení.

Gideon se vydal ke dveřím, ve kterých zmizela žena, která čekala, až přijde někdo další.

Rozhlédla jsem se po místnosti. Klenutými okny dovnitř proudilo sluneční světlo. Teď až jsem si uvědomila krásu velkého sálu. Přesně na takovýchto místech v mých představách probíhají bály, dámy v přepychových šatech se točí dokola a muži se na ně s údivem a touhou koukají.

Zvedla jsem se ze židle, ne však, abych tančila. Měla jsem touhu to všechno zastavit poháněnou strachem z neznámého. Rychlými kroky jsem dohnala Gideona, stoupla si přímo před něj a zatarasila mu tím možnost pokračovat v cestě ke dveřím. "Co se děje? Snědla jsem nějakou drogu, je tohle halucinace?" Můj naléhavý pohled se snažil vyčíst z jeho tváře cokoliv, kromě stáří ale neskrývala nic.

"Podívej," starý muž přešel k oknu orámovanému rudým baldachýnem záclon a já ho následovala. Při pohledu ven mi poklesla brada. Byli jsme desítky metrů nad zemí, pod bílými zdmi se rozbíhaly svěží zahrady poseté pestrobarevnými květinami úhledně vysázenými do velkých záhonů. Stromy svými korunami tvořily stíny nad lavičkami, na kterých posedávaly dámy v šatech jaké nosí středověké princezny. Zahrady se mírně svažovaly až ke kamenným hradbám. A za ní? Stovky střech, komínů, cest a všeho, co najdete ve velkém městě. Něco tu ale nehrálo - nebyl to New York posetý mrakodrapy, ani stověžatá Praha. Pro lepší představu bych to přirovnala spíš k městu ze Hry o trůny nebo z her Assassin's Creed.

Gideon okno otevřel. Můj nos zaplavila silná vůně květin, uši vzdálené zvuky města - klapot kopyt a šum tvořený hlasy lidí.

"To je nádhera," vydechla jsem. Najednou jsem měla chuť odsunout problémy stranou, místo toho bych se rozběhla do zahrad a vydala se prozkoumávat ulice města. Co je to za místo?

Při tom pohledu se mi znovu rozbušilo srdce, představa toho, o čem jsem snila, byla nadosah. Ve vzduchu bylo cítit neobyčejné dobrodružství.

"Vidíš," řekl Gideon, "mohla by být halucinace tak krásná? Mohl by sen být tak skutečný?" Zase jsem mu hleděla do tváře, teď jsem v ní ale viděla laskavost a vlídnost. Něco mi říkalo, že tomu muži mohu důvěřovat.

"Kde to jsem? A proč tu jsem?" zeptala jsem se ho.

"Je to velký svět," odpověděl, "o to více potřebuje hrdinů."

Chtěla jsem něco namítnout, nebyl však čas. Ze dveří vykoukla brýlatá hlava a velice rozzlobený hlas nás pobídl: "Jdete nebo se radši chcete kochat výhledem?" "Už to bude, madam," odpověděl Gideon a otočil se na patě směrem ke dveřím.

Já jsem ale zůstala stát a zírala z okna snažíc se pobrat to, co mi zprostředkovávaly mé smysl. Je tohle ten pocit, který cítila Lucinka, když se dostala skříní do Narnie? Nebo když Harry dostal dopis do Bradavic? Když Percy vstoupil do tábora polokrevných? Něco, co věda považuje za nereálné přímo přede mnou a já jsem toho součástí.

„Pojď Rivko, musíme jít." Podívala jsem se směrem, odkud šel hlas. Jsou tu jenom jedny dveře, takže i kdybych se chtěla vydat domů, musím jimi projít. Tak teda, let's do this.

"Je to konkurz," řekl mi Gideon. "Budou se tě ptát na otázky s jednoduchými odpověďmi. Stačí říkat pravdu, ničeho se nemusíš bát."

Neměla jsem nejmenší tušení, co dělám. Prošli jsme velkými dveřmi, vedly do menší místnosti. Tedy, oproti sálu, který jsem zatím viděla, byla menší. Přesto byla třikrát tak velká jako můj pokojíček. Nervózně jsem polkla.