Krystal Království

IV. Nezmapovatelné království

Prošli jsme zahradami zpět k zámku a vystoupali několik schodišť. Při této nekomentované prohlídce se mi naskytla možnost shlédnout zdobné chodby a kouty zámku, z neskrývaného přepychu mi šla hlava kolem. Někde v místech nějakého křídla a patra mě pak Gideon zavedl do pokoje, odkud bych sama nikdy nenašla cestu ven.

Útulný salónek se podobal mnohým, jaké jsem potkala při prohlídkách nejrůznějších zámků. Ale nebyly tam žádné výstrahy „nevstupovat mimo koberec" nebo „nesedat". Dřevěná podlaha zaskřípala pod nohama, přejela jsem rukama po vykládané skříňce u stěny a obdivovala tapisérii pověšenou nad ní. Naproti dveřím pod okny stál gauč s květinovým polstrováním, u něj obdélníkový stolek, a dvě křesla. Posadila jsem se do jednoho z křesel a cítila se jako král, že mohu udělat něco, po čem touží každý turista při prohlídkách středověkých zámků, ale nikdy mu to není dovoleno.

Gideon přistoupil vedle mě a máchl rukama nad stolkem, na němž bylo vyskládaných několik různorodých předmětů. „Tady jsem ti nachystal pár věcí, které by se ti mohli po cestě hodit. Sbal si je."

Pak jeho kroky směřovaly do sousedícího pokoje, do kterého vedly otevřené dveře za mými zády. Otočila jsem za ním hlavu jako sova, nechtělo se mi vstávat z mého pohodlí. Z tohoto úhlu pohledu jsem viděla jen nohy něčeho, co určitě byla postel, moji pozornost však upoutal koberec z kůže medvěda, který ležel u postele a upíral na mě svůj prázdný pohled.

„Zde," Gideon nasměřoval ukazováček k paravánu v rohu oné místnosti, „máš nachystané šatstvo, převleč se." Pak se vrátil zase za mnou, sledovala jsem ho pohledem, než se zastavil přede dveřmi na chodbu.

„Za necelé dvě hodiny tě čeká večeře s králem. Já teď musím jít ještě něco zařídit. Přijdu pro tebe, připrav se."

Vzal za kliku, ale ještě než stihl utéct, vyskočila jsem z křesla: „Večeře s králem? Co tam mám dělat nebo říkat?"

„Žádné strachy, není potřeba snad nic. Stačí, když Jeho veličenstvo poctíš svoji přítomností." A s těmi slovy za sebou zavřel dveře a já jsem osaměla. Poprvé za těch pár hodin od mé magické teleportace.

Zvědavost mi nedala dlouho sedět. Prošla jsem se po salónku a nahlédla do vedlejšího pokoje, který byl ložnicí, již vévodila velká postel s baldachýnem. Byla jsem v pokušení skočit do lákavě ustlané hromady polštářů, ale odolala jsem.

Místnost by mi klidně mohla být i vězením - ač dveře na chodbu zůstaly odemčené, nikdy bych nenašla cestu ven z paláce. Ani jsem netušila, kterým směrem je „domů".

S rukama založenýma v bok jsem se zastavila nad stolkem. Tak, co tady máme? Prohlížela jsem si předměty vyskládané jako v muzeu. Kompas, dva sáčky se sušeným masem a suchary (což bych nenazvala pochoutkou), dýka... wow... s ostřím nabroušeným k dokonalosti (tak tu určitě neplánuji používat k účelům, k jakým byla vytvořena). A několik dalších věcí, u kterých jsem neměla tušení, k čemu slouží. S opatrností jsem zasunula dýku zpátky do koženého pouzdra a nechala tam vše jak to leží a běží.

Mojí další zastávkou byl paraván s nádhernými motivy připomínající výjevy asijských kultur. Na židličce vedle něj byla hromádka úhledně poskládaného oblečení. Zvedla jsem jeden kousek, natřepala ho a v natažených rukou si ho pořádně prohlédla. Plátěná halena písčité barvy se ani malinko nepodobala čemukoliv, co bych vlastnila v mém šatníku.

Kromě ní jsem ještě objevila tmavě hnědé kalhoty, které by snad mohly být středověkými montérkami, kožený pásek, těžký hrubý plášť, jež měl potenciál posloužit jako rekvizita, kterou podědil Ron po starších sourozencích Weasleyových.