Krystal Království

I. A tak jsem dala život Mrtvé knize

Svět je kruté místo, protože nám nabízí pouze omezené možnosti. Jsou prostě skutečnosti, kterých nikdy nemůžeme docílit a stesk z toho nedosažitelného mě připoutal k posteli, přinutil mě zírat do stropu a rozvířil ve mně myšlenky.

Jsem jenom obyčejná holka v obyčejném světě limitovaném gravitací a tabulkou chemických prvků. Nemůžu se rozběhnout z kopce a jedním mocným skokem se odrazit od země a vzletět, nedokážu poroučet ohni ani vodě, nemám kouzelný prsten, kterým potočím a splním si každé přání. Mnozí by řekli, že se mohu stát v životě čímkoliv a dokázat cokoli, to pro mě ale neplatí. Bije se ve mě melancholie z nedosažitelného a touha po dobrodružství a srdce mi buší, protože nevím, jak mám naložit s tímhle přívalem emocí.

Nebojte, nejsem šílenec nebo pomatenec. Příčina toho, proč ležím ve svém pokoji utápějícím se v šedivém světle sychravého dne venku a nehybně zírám do stropu, je pouhopouhá kniha. Nebo abych byla přesnější - knihy.

Právě jsem totiž dočetla poslední díl mé oblíbené série. Jsem docela pomalý čtenář, takže mě všech pět dílů zabavilo na několik měsíců. To znamená, že jsem po celý ten čas žila ve vzrušujícím světě, dýchala jeho atmosféru a nechala se vtáhnout stránkami do napínavého děje. Před usnutím jsem se do toho světa vracela ve svých představách, přimyslela jsem se do příběhu a bojovala po boku udatných hrdinů.

Ale teď? Konec, žádné další pokračování, příběh je uzavřen. Chtěla bych křičet, plakat, sbalit si krosnu a jít hledat pokračování kamkoliv do světa. Tak nějak na mě dolehlo to, že dobrodružství skončilo a neexistuje možnost, jak ho nahradit.

A proto říkám, že svět je kruté místo, že nám nabízí jen omezené možnosti. Není totiž reálné zažít něco takového, jako hrdinové mé oblíbené knihy. Nikdy nebudu jako jeden z nich - vystuduju, budu chodit do práce, pořídím si psa, každý týden prát a uklízet... nuda.

Při těchto úvahách jsem ztratila přehled o čase. Možná jsem tam tak ležela deset minut, možná hodinu. Pak nad všemi fantaskními představami vyhrála racionální myšlenka a rozhodla jsem se, že musím své emoce nějak zpracovat.

Posadila jsem se a zahleděla se z okna na odpolední nebe, které se mračilo a hrozilo deštěm. Let's do this... to byl můj motivační proslov, abych se vykopala z postele.

To velkolepé rozhodnutí, kterého jsem dosáhla, bylo, že si začnu psát deník. Pokusím se do něj nějak vložit své myšlenky i emoce a nějak poeticky je zaobalím, abych z nich mohla čerpat jednou, až budu psát vlastní knihu.

Docela ambiciózní představa vzhledem k tomu že já a jakákoliv pravidelnost nejsme moc kompatibilní. Ale v tu chvíli mi to ale přišlo jako dobré rozptýlení, jinak bych se ukousala smutkem z mého všedního nedobrodružného života.

Otevřela jsem šuplík, který je úložištěm pro všelijaké nepopsané sešity a deníčky, které čekají, až jim přidělím účel. Po jednom jsem je vyndávala na koberec a divila se, kde se jich tolik vzalo. Takové malé papírnictví, usmála jsem se pro sebe, ale úsměv mi strnul ve tváři.

Na dně šuplíku na mě totiž vykoukl kožený obal, prsty jsem přejela po hrubém povrchu a ten dotek odněkud zezadu mysli vytáhl vzpomínky. Ty se začaly střídat jako projekce fotek, byly protkané radostí i smutkem.

Tu jsem dostala od dědečka... pomyslela jsem si, když jsem knihu vytáhla a položila si ji do klína. Bylo mi deset, takže to už je sedm let.

Prolistovala jsem její prázdné stránky a v paměti mi zarezonoval název, který jsem jí tehdy dala. Mrtví kniha. Věnovala jsem jí hořký úsměv, který byl výsledkem mixu radosti, z nalezení zapomenutého dárku a bolesti, kterou jsem cítila, když jsem knihu dostala.