Krystal Království

VII. Dům v závoji deště

Klusaly jsme kamenitou plání a vřesovišti vstříc bobtnajícím temným mrakům. Marně jsem si říkala, že by nás déšť mohl obejít, ptáci létající nízko nad zemí mě ujišťovali, že nás nemine.

Ve vesničce, kolem které se volně pásla stáda koz a ovcí se Krtihlav na chvíli zastavil a zahleděl se k západu, „Hmm, ještě to stihneme." Zhodnotil čas do začátku průtrže a už byl zase v klusu snad ve směru další vesnice. Cooo? Neee, já chci dolů na pevnou zem! Ale nebyl prostor pro námitky.

Můžu konstatovat, že sedět na koni po několika letech a ještě k tomu být tak dlouho v klusu... to je challange jako z Ninja Factoru. Ženeva byla zlatá, neodporovala proti mému neodbornému zacházení ani mě nesetřásla, aby odcválala někam, kde bude wild and free. A to bylo jediné, co mě drželo při životě.

Z dálky se k nám neslo hřmění. Co má Krtihlav v plánu, proč už dávno nehledáme nějaký přístřešek? Měla bych mu říct, že nejsem nepromokavá?

Vřes přešel v zakrslé keříky, silná vůně jejich pestrobarevných květů mi zaplavila smysly. Ten sladký parfém mi stoupnul do hlavy a kdybych na čele necítila první kapky, zastavila bych koně a šla se v těch květech vykoupat. Keříky se zvyšovaly, nevím, jestli mi jen začínající déšť šálil zrak, ale připadalo mi to jako les rododendronů. Naštěstí na nás ale mezi korunami listů připomínající aloe vera vykoukla spása - komín s korunou kouře. To znamenalo jediné - civilizace a střecha nad hlavou.

Vedle komínu se objevil další a další, až se z lesa vyklubala vesnice. Kopyta našich koní brzy zaklapala na podivném dláždění ulice, kolem které byly jeden vedle druhého poskládané domky oháknuté v šedých omítkách a pálených střechách. Při tom pohledu mě něco tak zvláštně dloublo do hlavy... Jako bych mezi předzahrádkami, vikýři a okenicemi měla vyčíst nějakou odpověď, ale nemohla jsem přijít na to jakou.

Krtihlav něco zabručel, kapky bubnující na střechy mi to ale odnesly od uší. Jestli se rychle neschováme pod střechu, budou z nás mokré slepice.

„Tady to je!" Zaburácel Krtihlav přes šum kapek a já mhouřila oči směrem, kterým směřovaly naši oři. Dláždění ulice se rozběhlo do obdélníkového náměstí s kašnou uprostřed. V duchu jsem zajásala, když mi došlo, na co mě Krtihlav upozornil - hostinec!

Ze sedla jsme se dostali už pěkně v suchu - U zlatého kuřete totiž místo terasy měly prostornou stříšku po celé délce budovy a pod ní kůly, ke kterým už bylo přivázaných několik koní. Bílý hřebec na mě frknul a zastříhal ušima, nebo možná jen chtěl udělat dojem na Ženevu, protože mu neušlo, že je to kočka mezi klisnami.

„Ukaž, já ti pomůžu," obrátil se na mě Krtihlav, když si všimnul, jak se nemotorně snažím přivázat Ženevu mezi již přítomné koně. „Díky," usmála jsem se na něj vděčně a odevzdala mu uzdu.

V té volné chviličce jsem popošla k okraji stříšky, z které už crčely proudy vody. Mračna se roztrhla a lilo jako z konve, schovali jsme se právě v čas. Mezi proudy vody které bičovaly kamennou dlažbu jsem rozeznala jen obrysy budov, které lemovaly náměstní nalepené na sobě jako nějaká měšťanská výstavba. Zaduněl hrom a v tu samou chvíli jako by do mě udeřil blesk - po mé pravé ruce na opačném náměstí stála jedna budova, která zcela vybočovala tím, že nesdílela zeď s žádným sousedním domkem. Nevěřila jsem svým očím - dvoupatrový dům obehnaný plotem, šeď jeho omítky splývala s dešťovým závojem. Pálená střecha s vikýřem, to vše mi připadalo dobře známé. Že by to byl...? Ale to nemůže být pravda.

„Hej, kam jdeš?" Silný hlas mě vytrhl z transu a já si až teď uvědomila, že jsem bezmyšlenkovitě vyšla několik kroků z ochrany střechy do prudkého deště. „Hmm, pardon." Špitla jsem zahanbeně, když jsem zase zaběhla zpátky a oklepávala ze sebe vodu.