Krystal Království

III. Svraštělá švestka na bojovém cvičišti

Opustili jsme prostory zámku a po dlážděném chodníku se vydali někam do zahrad. Nebe bylo jako z blankytu, smaragdová tráva byla svěží a voňavá. Nejraději bych se jen zastavila a dýchala ten svěží vzduch. Vážná tvář mého průvodce mě ale podvědomě pobízela, abych ho bez otálení následovala.

Čekala jsem, že začne vysvětlovat. Odpovídat na mé nevyřčené otázky, aby mi udělal komentovanou prohlídku mojí momentální situace. Mlčky ale míjel altánky, růžové podloubí a jedinými jeho gesty byly pokynutí hlavy, když jsme procházeli kolem nějaké dámy s paraplíčkem nebo zahradníka s konví.

Chodník se vinul stále vpřed, dláždění různě zatáčelo, vedlo přes dřevěné můstky a všude byly kvetoucí záhony a stromy. Na vteřinu se koruny stromů rozestoupily. Jako blyštící se perla, vykoukla mezi nimi vysoká věž, bíle omítnutá s rudou střechou. Od ní se na dvě strany rozbíhalo cimbuří.

"To je zámek?" vydechla jsem. Gideon se podíval tím směrem. "Ano, královský zámek" přitakal. "A kde je tedy ten král? Je to jeden z těch, co mi dělali porotce?" Bez mrknutí oka odpověděl jen "Ne, naše veličenstvo jsi ještě neměla tu možnost poznat." Byl v tom náznak ironie? Neměla jsem odvahu se zeptat.

Dláždění chodníku přešlo v písek. Zaskřípěl nám pod botami a v tom zvuku dolehlo k mým uším ještě něco. Jako by kov narážel o kov.

"A kam že to jdeme?" "Hmm..." chvilka napětí a v té vteřině ze stromoví vykoukl kamenný dům. Stavba připomínala obdélníkový hrad ve zmenšené verzi. Ze dřevěné přístavby se ozývalo ržání koní. Jak kolem nás prošel nějaký hoch s nůší sena, ovanula mě vůně srpnových polí. "Přesně sem," Gideon velkolepě rozpřáhl paže, jakoby chtěl celý ten dům obejmout. Aha, dobře, zase nevím nic určitého.

Dali jsme se vlevo po písečné cestičce. Ono zvučení kovů tady o mnoho zesílilo. Ve chvíli jsme dům obešli celý a já jsem se bez varování ocitla tváří tvář něčemu ohromnému. Co byste ale také čekali od pohádkového světa ...

Kam až oko dohlédlo, na velkém písečném prostranství stála přinejmenším stovka můžu. A co kdyby jen stáli, oni tančili divoké tance, v rukou třímali meče, kopí, štíty a všelijaké středověké zbraně. Prováděli proti sobě výpady, ladně či neohrabaně se vyhýbali svým protivníkům a odráželi jiné výpady. Někteří napínali tětivy a jejich šípy letěly směrem k dřevěným terčům.

Zase ten jeho úšklebek. Gideon se na mě podíval jako bych se mu někdy snažila tvrdit že to tady stojí za starou bačkoru a on mi pořád dokazoval opak. "Pojďme," ukázal mi na dřevěné schody.

Vystoupali jsme na ochoz domu. Teď jsem měla možnost prohlédnout si všechno z ptačí perspektivy a říkám vám, nebylo by to špatné mít křídla a tímto úhlem pohledu se na svět koukat pořád.

"Páni, na co trénují?" "Na nic, pokud se ti podaří získat zpět Krystal." Gideon se na mě ani nepodíval, očima hledal někoho v davu. Mě ale polil mráz. Naznačil právě, že mám být zodpovědná za to, jestli tihle muži - otcové i syni - vytáhnou do nějaké bitvy nebo ne?

"A ten Krystal," s nejistotou a novým strachem v hlase jsem se otočila na Gideona "řekněte mi o něm." Teď až ke mě sklonil pohled. Když si všiml mé zesinalé tváře, utěšitelsky se usmál. "Je to Krystal Království. Je obdařen takovým kouzlem, že kdokoliv ho vlastní, bude vždycky vítězem." Založil si ruce za zády a s pohledem upřeným na cvičiště pokračoval. „To platí i pro válku - kdokoliv ho vlastní, ten ji vyhraje. Díky tomu naše království dlouhou dobu žilo v míru, protože se nenašel protivník, který by se nás odvážil vyzvat." Pak se odmlčel, snad se zatoulal někde v myšlenkách a nebo mi chtěl jen dát chvíli, ať to vše zpracuji.