Krystal Království

VI. Náš dopravní prostředek o výkonu 1 koňská síla

Byla by trapná katastrofa, kdybych skončila naši výpravu hned první den před výjezdem, když už jsem prošla všemi těmi velkolepými procedurami (tím myslím takové srandy jako absolvování důležitého konkurzu v teplákách, večeře s nadutou hlavou státu a nedobrovolné podstoupení ranní koupele za asistence služebné). Ale neměla jsem k tomu daleko.

Slunce teprve ostýchavě vystrkovalo první ranní paprsky, když mě probudila služebná. V životě jsem nedostala snídani do postele, natož aby mi ji donesl úplně cizí člověk. Poté jsem z mladičké paní možná trochu netaktně udělala lidský věšák, když jsem odmítla její pomoc při koupeli. I když jsem ji ujišťovala, že se opravdu zvládnu umýt sama, stejně zůstala stát u dveří, jen držela osušku a moje oblečení a čekala, až ji budu potřebovat. Už jsem se ale nevymluvila, když se jala česat mi vlasy. Kdyby mi však někdo řekl, jaká mě čekají další rána, tak bych si i tuto nadbytečnou míru péče užila.

Do koženého vaku mi byly sbaleny všechny předměty, které pro mě včera nachystal Gideon, náhradní oblečení a zásoby jídla. Překonala jsem ostych a zeptala se, zda bych mohla obdržet i něco jako ponožky a spodní prádlo. Služebná po mě velice pomalu opakovala: „P o n o ž k y a s p o d n í p r á d l o?" Nešlo jí to přes pusu, jakoby to byly nějaké vědecké termíny v latině. K mé úlevě se ale po chvíli vrátila s něčím, co se alespoň trochu podobalo požadovaným věcem - bílé podkolenky s krajkou na lemu a pumpky, co bych doma klidně nosila jako kraťasy. Nic moc praktického, ale pořád lepší než nic...

Hlavička slunce koukala nad obzorem. Stála jsem v nějaké menší vstupní hale, kde se se mnou služebná rozloučila s přáním šťastné cesty. V odrazu skleněných vstupních dveří jsem viděla dnešní verzi Rivky - s koženým vakem v rukou a pláštěm na sobě, ze kterého koukaly kožené boty a hlava s korunou copů zapletenou ve vlasech, mi připadala jako elf z Pána Prstenů. Mohu vám říci, nikdy jsem se necítila více badass.

Odvrátila jsem zrak od své projekce, když se na schodišti ozvaly hlasy. Gideon v stále stejném červenočerném plášti a Krtihlav - v plášti jako já, jen mu z něj koukal jílec meče, přes záda přehozený vak mnohonásobně větší než ten můj.

Popřáli jsme si dobré jitro a vyrazili ven do chladného rána. Zdvořilá otázka, jak jsem se vyspala, ujištění, zda jsem si sbalila vše potřebné a poté jsme již dorazili ke stavbě, za kterou se rozkládalo cvičiště. Několik rozmrzelých a napůl ještě spících mužů se už šinulo na první bojové lekce.

Do bzukotu probouzejícího se rána zaržál kůň a ozvěnou mu odpověděl další. Krtihlav zamířil beze slova do dveří dřevěné budovy, která byla bezpochyby stájí. Mě však zadržel Gideon na místě: „My můžeme počkat zde. Řekl jsem Krtihlavovi, ať přivede i tvého koně."

Ou... sakriš... Šok, jako bych dostala ránu do břicha. A zde nastala první překážka. To chce, abych jela na koni? Čtyřnohé ozubené potvoře?

Můj tep se zrychlil nad snesitelnou míru. S panikou jsem se dívala k budově, odkud se ozývalo ržání. Nechte mě vám trochu osvětlit situaci... Moje staré já možná podvědomě tušilo, že se musí připravovat na tuhle situaci a když mi bylo jedenáct a dvanáct, přemluvila jsem rodiče, ať mě přihlásí na koňský tábor. Takže naštěstí... na koně už jsem někdy vylezla (i když ne moc ladně). ALE byly to jen dva týdny v rozmezí dvou let. Můj druhý tábor ještě k tomu skončil v nemocnici, když mě kůň kousl do ruky při úklidů stájí. Po dvanácti stezích jsem přísahala, že už se k těm vražedným tvorům NIKDY nepřiblížím.

Mělo mě napadnout, že když tu nemají ani elektřinu, nepojedeme pro Krystal autobusem.

Gideonovi nepřišlo na mysl zeptat se, zda je pro mě oř vyhovující dopravní prostředek. Předpokládám, že je tady standardem, že na koni jezdí každý dřív než se naučí první slůvka a v mém věku už bych měla být obratná jako jezdec formule1.