POV Nancy
"No vidíš, ani to nebolelo" přivítala mě Isabella nad ránem.
Pokaždé, když byla některá z nás mimo podnik, čekala dokud jsme se
v pořádku nevrátily.
Vlastně ani nevím, jestli to dělala proto, že jí na nás záleželo
nebo jen pro ten pocit, že pro nás dělá něco navíc.
Kdysi to musela být krásná žena. Teď okolo padesátky byla tlustá,
páchla lacinou voňavkou a silný nános líčidel ji dělal ještě starší
než ve skutečnosti byla.
"Jo. Bylo to v pohodě" odpověděla jsem ze slušnosti a vydala se
po schodech k pokoji číslo třináct. K pokoji, který byl už dva roky
mým domovem.
Lhala jsem jí a ona to věděla. Věděla, že ten večer pro mě byl
utrpením, stejně jako věděla, jak moc tuhle práci nenávidím.
Dnes to ale bylo ještě horší. Nikdy jsem nepotkala ženu jako byla
ONA. Její krása se snoubila s její vznešeností. Elegantní chůze,
štíhlá, pružná postava a ladnost, se kterou se dokázala pohybovat.
I jemné, téměř nenápadné líčení dokázalo zvýraznit tu krásnou tvář.
Za zavřenými víčky jsem znovu viděla ty hluboké, černé oči, když se
zdráhala vzít si ode mne sklenku se šampaňským. Byla z jiného světa.
Ze světa, který neměl s tím mým nic společného.
Ráno mě probudilo tiché zaklepání.
"Jsi vzhůru?" protáhla se Isabella dveřmi.
"Už ano" odpověděla jsem ospale.
"Volal Carter. Chce tě pozvat na oběd. Prý jsi včera byla dokonalá."
"Musím?" otřásla jsem se odporem.
"Nan, přece ti nemusím vysvětlovat, kolik peněz za tebe platí. A to
nemluvím o šatech a všem dalším, co ti kupuje."
"Dobře. Rozumím" probrala jsem se z ospalé malátnosti.
"Ale když půjdu, mohla bys mi dát na večer volno. Vydělala jsem
přece víc peněz než všechny ostatní dohromady."
"S tím nepočítej. Včera se po tobě chlapi ptali a byli dost
naštvaní, že tu nejsi. Musela jsem jim slíbit, že se jim dneska
budeš věnovat. Nemůžu si dovolit přicházet takhle o klienty."
"Dobře" povzdechla jsem si.
"Nan, dám ti volno, jen co to trochu půjde. Slibuju" usmála se
spokojeně ta tlustá žena než odešla.
Znovu to luxusní auto a další buranské, žoviální čao. V denním
světle byl ještě ohavnější než večer.
"Včera jsem uzavřel pár skvělých obchodů a protože na tom máš taky
zásluhu, rozhodl jsem se tě vzít na oběd" oznámil mi s tím svým
odporným úsměvem.
"To je od tebe milé. Děkuji" usmála jsem se nuceně.
Musel vědět jak nechutný mi připadá, ale zjevně mu to vůbec
nevadilo. Koneckonců si mě přece koupil. Stejně jako včera. Stejně
jako tolikrát předtím.
"Příště bys mi mohla aspoň říct, že tu nebudeš" zavrčel na mě jeden
ze stálých zákazníků. "Víš, že můžu vždycky jenom ve čtvrtek."
"Nevěděla jsem to Tony. Tak se nezlob. Vynahradím ti to" vzala jsem
ho za ruku a vedla ke schodům.
"Ale musí to být rychle. Moje stará je ostrá jak břitva. Do půlnoci
musím být doma" zabručel ještě a ve spěchu si rozepínal kalhoty.
Jeden z těch 'vzorných' manžílků, co se klepou hrůzou z toho, že
žena odhalí jeho malé, špinavé tajemství.
"Jistě" uklidnila jsem ho, ale v duchu jsem se musela smát. Jeho
výkonnost odpovídala asi tak šestnáctiletému puberťákovi. Většinou
bylo za tři minuty hotovo a hlavně proto se řadil k té hrstce
klientů o kterých se dalo říct, že patří k mým oblíbencům.
"Byla jsi skvělá jako vždycky" prohlásil o dvě minuty později a
spěchal ze dveří.
Fajn. Na každého klienta máme vyhrazenou hodinu. Takže teď mám
padesáti minutové volno. Díky, Tony, pomyslela jsem si vděčně. Nic
to ale nezměnilo na tom, že ještě minimálně dvakrát budu muset
sejít dolů mezi ostatní.
