POV Nancy
Podruhé v životě jsem pocítila tu rozkoš. Už to nebylo neznámé, ale
přesto mě to šokovalo. To jak se mě dotýkala, to jak mě dokázala
přinutit zapomenout na všechno kolem nás, to bylo neuvěřitelné.
Horký dech na mé kůži, sebejisté, zkušené dlaně a neskutečně hebké
rty. To všechno bylo jako z jiného světa. Ze světa, kde jsme na
malou chvíli existovaly jen my dvě.
Pohled na její záda mě vyděsil. To jsem přece nemohla být já! Ale
rány byly čerstvé a byla jsem si jistá, že když jsem jí svlékala,
byla její pokožka v pořádku.
"P-promiň" zašeptala jsem nejistě, abych vzápětí zjistila, že ona
to ani nezaregistrovala.
"To nic" usmála se. "Líbilo se ti to?"
Jak se vůbec mohla takhle ptát?! Přece musela jasně vidět jak moc
na mě působí!
"Ano" odpověděla jsem i když mi ta otázka přišla nesmyslná.
"Moc se mi to líbilo. A teď..." uvědomila jsem si, že jsem v práci
a na nějaké poblouzněné snění o její dokonalosti není čas.
"Nech mě ti to oplatit" vyklouzla jsem z její náruče a naklonila se
nad ni.
"Řekneš mi teď, co chceš?" zeptala jsem se.
"Ne. Jestli o to stojíš, zjisti to sama" odpověděla.
Jestli o to stojím?! To myslela vážně?! Chtěla jsem ji tak, že jsem
myslela, že se v té touze utopím. Chtěla jsem vidět jak se chvěje
vzrušením, jak se ke mně vzpíná ztracená v rozkoši. Chtěla jsem
cítit její vášeň a chtíč a slyšet, jak volá moje jméno.
"Dobře" zašeptala jsem a byla jsem to já, kdo nad sebou málem
ztratil kontrolu.
Nelhala jsem jí, když jsem říkala, že je krásná. Ona byla. Byla to
ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy potkala. Ani teď, když tu
ležela nahá a dovolila mi se jí dotýkat, její autorita nezmizela
úplně. Byla napjatá a ostražitá.
"Uvolni se" líbala jsem ji. "Nech mě se s tebou pomazlit. Dovol mi
to" šeptala jsem jí a až bolestně jasně jsem si uvědomovala, že to
vyznívá a vlastně i je prosba.
Odpovědí mi byla téměř křečovitě sevřená víčka. Jako by sváděla boj.
Se mnou, se sebou, s každou vteřinou téhle chvíle.
"Ty to nechceš" pochopila jsem a pomalu se odtáhla.
"Ne... To jen...Jenom si ke mně lehni" odpověděla tiše a nabídla mi
své rameno, aniž by otevřela oči.
Tiché zacinkání mi připomnělo, že kolem nás existuje čas.
"Cath?"
"Mhm?"
"Tvůj čas... Uplynul."
Bylo to něco, co jsem až zoufale nechtěla říct, ale hodina, kterou
si zaplatila, byla pryč a Isabella byla nesmlouvavá. Už za chvíli
by se ozvalo neurvalé bouchání na dveře a já jsem ji chtěla ušetřit
té trapné chvíle.
"Co?!" podívala se na mě a v jejích očích byl kromě vzteku i odpor.
To já jsem jí byla odporná. To proto nechtěla, abych se jí dotýkala.
"Promiň" zašeptala jsem provinile, ale už jsem věděla, že je to
zbytečné.
Beze slova vstala a rychle se oblékla.
"Promiň." Jen další zoufalá snaha zachránit něco, co zachránit
prostě nešlo.
Nervózním pohybem si prohrábla vlasy a obdařila mě opovržlivým
pohledem.
"Už jsem ti přece řekla, že vanilku nesnáším!"
