13. komnata

Byl to jen sen

Poprvý v životě jsem zažila něco z lásky. A nemyslím tím mateřskou lásku.
Tak ráda bych vám to popsala, ale není takových slov.
Po všech těch měsících, kdy jsem si nedokázala ani představit, že bych někdy dobrovolně s někým sdílela všechny tyhle věci a intimnosti, to nečekaně přišlo a já se cítila dobře.
Jediná věc, která mě trápila byl Jakub. Měla jsem vůči němu výčitky. Nepřál si, aby mezi mnou a Dominikem bylo něco víc. Ani nevím proč. Možná se bál, že by se tím mohly pokazit vztahy mezi námi. Třeba mi to jednou vysvětlí.
"Na co myslíš?" Dominik si podepřel hlavu o svoji ruku a přetočil se na bok, aby na mě dobře viděl. Rukou mi jezdil po zádech. Kdybych byla kočka, vrněla bych tak moc, až bych se zajíkala.
"Na Jakuba. Co bude dál?"
Zamračil se a zhluboka se nadechl.
"Lituješ toho?" Zavrtěla jsem hlavou a chytla jeho ruku do svojí. Pohladil mě po tváři a palcem přejel po mých rtech.
"Neboj se, on jenom tak straší. Když uvidí, že jsi šťastná, bude v pohodě."
Jeho odpověď mě překvapila. Myslel to tak, že to nebyl jen úlet? Chtěl něco víc? Tak moc bych mu chtěla položit všechny ty otázky, ale na to jsem se moc bála.
"Znám Jakuba. Chvilku se vzteká jak malej fakan a pak se uklidní."
Jeho úsměv mě uklidňoval. Nechtěla jsem si kazit ten čas s ním, nařídila jsem si v duchu přestat na cokoliv myslet a být tady a teď.
"Dáš si něco k pití?" Než jsem stačila cokoliv říct, vyskočil z postele a tak, jak byl, prošel pokojem. Otočila jsem se, abych měla lepší výhled a mohla si ho prohlédnout.
Vůbec jsem si neuvědomovala, že mě pozoruje. Zastavil se mezi dveřma a šibalsky se na mě usmál.
"Abys mě nevykoukala." Mrknul na mě a s ledovým klidem pomalým krokem odešel a zmizel v chodbě.
Polilo mě horko a můj obličej se proměnil v rudej flek.
Ježíš jsem fakt trapka. Civím na něj jak na svatej obrázek, jak nějaká malá holka, před kterou prošla její oblíbená postavička z animáku.
"Vzpamatuj se!" Sedla jsem si a zakryla se dekou jako kdybych chtěla schovat všechno, co tu před malou chvílí bylo vystaveno.
"Co jsi říkala?" Byl zpátky a nesl láhev vína a dvě skleničky.
"Nic významnýho."
Pokrčil rameny a sedl si na okraj postele. Nalil víno do skleničky a podal mi ji.
"Zapomněl jsi, co říkal Jakub o alkoholu?" Dělala jsem ze sebe nevinnou, ale přitom jsem se usmála, aby pochopil, že si dělám srandu.
Nalil i do druhé skleničky a přisedl si ke mně.
"Já zapomněl v tvojí přítomnosti na všechno."
Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a přemýšlela, co tím asi chtěl říct.

Sklenička vína byla brzy prázdná a Dominik bez optání nalil další. Víno dělalo své a já se cítila čím dál víc uvolněnější.
Povídali jsme si, smáli se a žili si ve svém vlastním vesmíru, kde jsme byli jen my dva. Nepotřebovali jsme nikoho, vystačili jsme si.
Najednou Dominik zvážněl a já na něm viděla, že se chce na něco zeptat.
Aniž bych věděla,  co vysloví, udělalo se mi těžko a uvnitř mě se všechno sevřelo. Jeho oči vypadaly smutně a já si přála, aby svoji otázku nevyslovil. Ale moje přání nebylo vyslyšeno.
"Můžu se tě na něco zeptat?"
Chtěla jsem křičet: Neptej se, nedělej to, prosím. 
Jeho pohled naléhal a mně se začaly vracet všechny ty zlé vzpomínky. Zase přede mnou stál Mirek a šklebil se tím svým odporným ksichtem.
"Neli, promiň. Jsem čůrák. Nechtěl jsem ti připomínat nic z toho, co bylo."
Objal mě a slzy z mých oči dopadaly na jeho kůži. Držel mě pevně, hladil po vlasech a já nemohla ten pláč zastavit.
"Mrzí mě to. Nechtěl jsem." Vzdychl a mě ho bylo hrozně líto. Tak moc se snažil. Nemohl tušit, co to způsobí.
Možná, kdybych mu tenkrát řekla, co se mi stalo a proč nemůžu všechno to hezké prožívat stejným způsobem jako on, nemuselo se stát to, co se stalo.
"Neomlouvej se, Dominiku. Já jen potřebuju čas. Chci být jiná, chci být normální, ale nejde to hned."
Chápavě přikývl a znovu mě pevně stiskl a přitáhl k sobě.
"Jsem tady kdykoliv budeš potřebovat. Počkám, až budeš připravená mi to říct."
Byla jsem mi vděčná, že víc nenaléhal. Nezvládla bych to. Ještě bylo moc brzy a hlavně jsem si vůbec nebyla jistá, že mu to někdy chci říct. Strašně jsem se za to styděla a představa, že by se před ním otevřela moje třináctá komnata, mě zabíjela.

"Usměj se. Miluju tvůj úsměv." Naklonil se nade mě a přejel nosem přes můj. A zase znova. Tak, jak se údajně líbaji eskymáci.
Rozesmálo mě to.
"Jsi tak krásná." Naklonil se k mému uchu a zašeptal slova, která si budu opakovat celý můj život.
"Všechno už bude dobrý, holčičko."

Nevím, jak dlouho jsme vedle sebe jen tak leželi, než jsem usnula.
Po krásném večeru jsem čekala, že se mi bude zdát ten nejkrásnější sen, ale opak byl pravdou.
Skláněl se nade mnou, jeho rychlý dech byl slyšet všude kolem mě. Cítila jsem silný závan alkoholu. Na své kůži jsem ucítila hrubou kůži silných prstů. Pevně sevřely moje zápěstí.
Bolelo to, až mi vytryskly slzy.
Otevřela jsem oči a těsně nad mým obličejem byl on.
Sípal a do toho se smál jak šílenec.
Sklonil se ještě blíž. A pak jsem slyšela jen jeho hlas u svého ucha.
"Mně neutečeš, ty malá děvko."

Zpocená jsem seděla na posteli, srdce mi tlouklo jak o závod a já se nemohla nadechnout.
Dominik mě okamžitě chytil a chtěl přitáhnout k sobě. Začala jsem křičet.
"Nee, pusť mě. Nech mě být. Já už nechci!"
Dominikovy ruce mě pevně stiskly a stáhly do jeho náruče.
"Nelo, to jsem já. Neboj se. Byl to jen sen."
Schoulila jsem se k němu a plakala.
Nepřestával mě hladit a jeho hlas mě dokola uklidňoval.
"Byl to jen sen, holčičko moje."
....................................................
Pokračování příště...