13. komnata

Jednací síň číslo 4

Jakub si sedl za volant, protože jsme měli zpoždění a věděl, že bude muset překročit povolenou rychlost.
Já si sedla s Dominikem na zadní sedačku a celou cestu strávila v jeho objetí.

V momentě, kdy jsme vjeli do Prahy, přepadla mě neuvěřitelná úzkost. Zbývalo pár kilometrů a budeme na místě.
Dominik vycítil mojí nervozitu a sevřel mě v objetí pevněji. Jakub jel mlčky. Bylo mi ho líto. Žil si svým životem, který si sám vybojoval a teď tu se mnou musí řešit všechny tyhle sračky.

Zaparkoval kousek od místa, kam za malou chvilku budu muset vkročit.
Na rohu jsme si ještě společně zapálili cigaretu. Stála jsem celou dobu v těsný blízkosti obou a nenápadně se rozhlížela kolem sebe, jestli uvidím Mirka nebo mámu. Bylo totiž jasný, že půjde s ním.
Jakubovi v kapse zazvonil telefon. Zvedl ho a během chvilky hovor vyřídil.
"Právník. Už tam na nás čeká. Je čas."
Dominik mě nepouštěl a vypadal odhodlaně jít s náma. Ale Jakub ho zarazil.
"Promiň, bro. Myslím, že bude lepší, když zůstaneš někde poblíž. Nemůžeme si dovolit žádný problém." Nechápala jsem, proč nemohl jít s náma.
"Sestřičko, po rozhovoru s tvojí mámou, je mi jasný, že zkusí použít naší vizáž a taky věkový rozdíl, to, že nejsi plnoletá a milion dalších píčovin."
Měl pravdu, i když se mi to jen těžko přiznávalo.
Dominik mě strhl do náruče a políbil.
"Jsem s tebou. Sraž k zemi toho zmrda."
Jakub ho poplácal po zádech a ruku v ruce jsme vyšli.

Prošli jsme kontrolou u vchodu a vydali se po schodech do prvního patra, kde byla jednací síň číslo čtyři, kde se mělo vše odehrát. Hned na schodech se k nám přidal můj právník a upozornil na nové poznatky.
Došli jsme společně až k chodbě, kde se jednací síň nacházela.
Když jsem se podívala do dálky, srdce se mi rozbušilo a já se celá rozklepala.
Byl tam. Mirek, ten pro mámu s ostatní seriózně vyhlížející muž.
Jen, co si nás všimli, nespustili z nás oči. Bylo mi do pláče a to nejen proto, že jsem se musela zase přiblížit k tomu člověku. Mnohem horší pro mě bylo, že máma stála po jeho boku. Strávila s námi pár dní, byla svědkem našeho povídání, a vůbec celkově našeho života. Poznala, že jsem se změnila a já si naivně myslela, že vidí, jak jsem šťastná, ale opak byl pravdou. Vysvětlila si to tak, že jsem nevděčný spratek, který nechtěl žít podle nějakých pravidel a prostě si vymyslel tak nehoráznou lež jako je znásilnění a využil to k útěku z domova a rovnou do náruče těmhle podle ní delikventům a feťákům.
Když jsem se nad tím zamyslela zpětně, došlo mi, že se za celou tu dobu ani jednou nezeptala, jak se mám, jak se cítím a jestli to zvládám. Vždycky se jen zeptala, jestli jezdím s klukama na akce, jestli moc nepijou a jestli berou drogy a tak. Já to brala tak, že se o mě bojí. Ale vždycky jsem ji ujistila, že Jakub je takový můj táta a Dominik? O tom jsem mluvila jako o velkém bratrovi. Až když přijela za námi, naznačila jsem jí, že ho mám víc než ráda. Věřila jsem jí a chtěla s ní sdílet svoje štěstí. Bohužel jsem netušila, že tohle všechno se hodlá použít proti mě.
Moje vlastní máma se změnila na mého nepřítele.

Došli jsme až k nim. Cítila jsem ty jejich pohledy. Jakub tiskl mojí ruku tak silně, že jsem myslela, že mi ji snad zlomí.
Naši právníci si potřásli rukou a kousek se vzdálili, aby si ujasnili ještě pár informací.
Stála jsem vedle Jakuba a snažila se vyhnout jakémukoliv očnímu kontaktu s Mirkem.
Jakub mě chytil kolem pasu a pobídl mě, ať se posadíme. Akorát jsme chtěli vyjít, když se nám do cesty postavila máma.
"Nelo, jako tvoje máma tě žádám, ať se vzpamatuješ a přestaneš hrát tohle divadlo. Podívej se na Mirka, jak trpí." Ukázala na něj a já se na něho poprvý za celou dobu podívala.
Kdo ho neznal, věřil by jeho výrazu ve tváři i jeho postoji, že je úplně zničený. Že mu jedna holka právě zničila život.
Ale já ho znala, já viděla v jeho očích všechno. Nevím, jak dokázal přesvědčit mojí mámu, že je nevinný. A jak je možný, že jsem ji nedokázala přesvědčit já.

"Pojď si sednout, maličká." Pobidl mě Jakub a já ho poslechla.
"Házíš tady špínu na člověka jako je Mirek a pak sem přijdeš s tímhle a ještě ti to přijde úplně normální. Uvědom si laskavě, že ještě nejsi ani plnoletá a že za tebe stále zodpovídám."
Rozkřičela se na mě a já se uvnitř sypala jako domeček z karet.
Měla pravdu v tom, že ještě nejsem plnoletá, že za mě nese zodpovědnost a já vlastně bez jejího souhlasu nemůžu nic. A i když je Jakub můj starší bratr, není můj zákonný zástupce.
"Jaruško, nech ji. Ona se pravda ukáže."
Nenáviděla jsem ten jeho hlas, dělalo se mi z něj zle.
A když vzal moji mámu kolem ramen, myslela jsem, že to nevydržím a pozvracím se.
Viděla jsem, jak se mi pohledem vysmívá, že vyhrál. Chtěla jsem to vzdát, zvednout se a odejít. Ale představa, že by se tohle všechno mohlo opakovat třeba u jiné holky, mě držela a rozhodla jsem se to dotáhnout do konce.
"Prosím o klid. Myslím, že každý bude mít možnost se k tomu vyjádřit při jednání." Snažil se uklidnit situaci můj právník.
Seděli jsme pak tiše a čekali, až nás zavolají dovnitř.
Držela jsem Jakubovu ruku a přála si, aby to už jednou provždy skončilo.
Cinkl mi telefon. Podívala jsem se na displej, byla to zpráva od Dominika.

Až bude po všem a ten zmrd skončí za mřížema, pojedeme ty, já a Jakub na to nejkrásnější místo, který ty si sama vybereš. Miluju tě. D.

Na displej ukápla slza. Jakub mě objal a pohladil po vlasech.
"Pojedeme, maličká. Kamkoliv si budeš přát."

Chtěla jsem mu ještě odepsat, ale z reproduktoru se ozval hlas, který nás volal do jednací síně.
Vypnula jsem svůj mobilní telefon a za pomoci Jakuba se zvedla a vstoupila do jednací síně číslo 4.
....................................................
Pokračování příště... 🥺💗