13. komnata

Rozhodnutí

Když jsem uslyšela klíč v zámku, rychle jsem shrábla všechny popsané papíry ze stolu a gauče a rychle je schovala do desek. A vytáhla papír s malůvkou, který jsem měla připravený právě na takovou chvíli, kdyby někdo nečekaně přišel.

"Ahoj kotě," pozdravil Dominik ještě na chodbě a hned se ke mně rozešel. Usmála jsem se na něj a schovala desky za sebe.
"Co děláš?" Jeho pohled sklouzl na papír s mojí malůvkou.
"Tak zabíjím čas." Vzal pomalovaný papír do ruky a se zájmem si ho prohlížel.
"To je dobrý, to jsi malovala ty?" Přikývla jsem. Udělalo mi radost, že se mu můj obrázek líbil.
Kreslila jsem ho po nocích, když všichni spali. Byl na něm můj bratr Jakub a za ním obličej Dominika. Patřili k sobě a já se snažila, aby se můj obraz opravdu povedl, chtěla jsem ho věnovat Jakubovi až bude po všem jako poděkování.
"Nevěděl jsem, že jsi takový talent."
Posadil se vedle mě a všiml si desek za mnou. Už se po nich pomalu natahoval, ale já ho zarazila.
"To až jindy." Vzala jsem si je k sobě a odnesla do pokoje. Akorát jsem zavřela skříňku, kam jsem desky schovala a Dominik stál mezi dveřmi.
"Jakub nás dneska zve všechny na večeři. Když je ten poslední den."
Jen dořekl tu informaci, zesmutněl.
Asi mi nechtěl připomínat, že zítra odvážíme babičku a vlastně i mě. A pozítří je soud. Už pozítří. Všechno to tak rychle uteklo.
Moje myšlenky se vrátily ke dni, kdy jsem poprvý přijela do Pardubic a potkala Dominika v parku. Jaká to byla náhoda.
Vykouzlilo mi to úsměv na tváři, otočila jsem se k Dominikovi, stál hned za mnou a vklouzla do jeho objetí.
"Myslíš, že na mě dokážeš čekat?" Zeptala jsem se ho.
Dominik mě chytil za bradu a zvedl můj obličej tak, aby na něj viděl. Skláněl se nade mnou a já si připadala ještě menší než jsem ve skutečnosti byla.
"Jak to myslíš?" Nechápal mojí otázku a já  vlastně taky nechápala, proč jsem se na to vůbec ptala.
Vykroutila jsem se z jeho objetí a sedla si na postel. Opřel se o skříňku, kam jsem schovala desky se svým tajemstvím a díval se na mě v očekávání, co mu na to odpovím.
"Jen mě to napadlo. Kdyby to pozítří nedopadlo a já se musela vrátit k mámě, jestli bys na mě počkal, než mi bude osmnáct a budu moct odejít." Upřeně jsem se mu dívala do očí a snažila se v nich vyčíst i to, co neřekl nahlas.
"Nemysli teď na to. Jsem si jistej, že to dobře dopadne."
Ach, jak moc jsem chtěla věřit jeho slovům. Jak moc jsem doufala, že se tam už nebudu muset vrátit a že Mirek dostane trest, jaký si zaslouží.
Ale přání je jedna věc a realita druhá...
.......
O dva dny později...

"To není možný, to snad nemůže být ani pravda." Babička kroutila hlavou, oči zalité slzami a s pohledem plným soucitu seděla proti mě.
Já nepřítomně seděla a dívala se do prázdna.
Všechna ta snaha, povídání s psychologem, právníkem a dalšími experty byla zbytečná.
Soud rozhodl o Mirkově nevinně pro nedostatek důkazů.
Mirkův právník zohlednil i to, že podle znalců nenesu žádné posttraumatické následky, tudíž i toto nemůže být použito jako důkaz. A nakonec tomu nasadila korunu moje matka, která mě označila za problémovou a nezapomněla i zmínit mojí zálibu se obklopovat podivnými lidmi jako je můj nevlastní bratr. Mirka samozřejmě vynesla skoro až do nebes.
Připadala jsem si jako největší lhář a sobec, který chce své matce překazit fungující vztah.
Seděla jsem a přemýšlela, co všechno bych musela u psychologa předvést, aby mi uvěřil. Kam až bych musela zajít, aby pochopili, že lhář je Mirek a ne já.

Naštěstí po tom všem má matka netoužila po tom mě znovu vídat u sebe doma a tak se babička nabídla, že mě vezme k sobě.
Jenže než takovou věc schválí soud a máma se rozhodne, že se mě vzdá, může to trvat dlouho. A do té doby mým zákonným zástupcem byl ospod. To je takový ten úřad, co má dohlížet na blaho svých svěřenců.
A tam se paní úřednice rozhodla, že do doby, než soud rozhodne, půjdu do děcáku. Odůvodnila to slovy, že to pro mě bude nejlepší a nebudu alespoň ovlivňovaná okolím. Tím samozřejmě myslela kluky.
Na víkend jsem měla dovoleno jezdit za babičkou.

Měla jsem před sebou poslední noc v normálním prostředí. Babička plakala u stolu v kuchyni, Dominik seděl vedle mě a Jakub to všechno rozdýchával na zahradě.

"Co je kurva tohle za systém." Jakubův křik bylo slyšet až dovnitř.
Zvedla jsem se od stolu a šla za ním. Seděl přede dveřmi na schodech a plakal.
Přisedla jsem si k němu a opřela si hlavu o jeho rameno.
"Děkuju, že jsi se mnou byl. Mám tě ráda."
Jakub se rozplakal ještě víc. Objal mě kolem ramen a přitáhl k sobě.
"Odpusť mi, že jsem ti nedokázal pomoct."
..............
Mami,
chtěla bych tenhle dopis pro tebe začít jinak. Chtěla bych od srdce napsat Má nejdražší maminko, ale nedokážu to.
Byla jsi pro mě vším. Byla jsi mým vzorem a já si nic nepřála tak moc jako se stát tvojí kamarádkou.
Nikdy jsem ti nechtěla překazit tvůj vztah a proto jsem tak dlouho mlčela a proto jsem dnes považována za lhářku, protože nejsou důkazy.
Tvůj přítel... Ano, ten tvůj milovaný Mirek, kterého považuješ za nejlepšího chlapa ve svém životě a za skvělého otce, za mnou chodil pokaždé, když jsi byla v práci.
Od prvního dne, kdy jsi nás seznámila, se na mě díval, "omylem" vstupoval do koupelny ve chvíli, kdy jsem tam byla já. Pohledem mě probodával pokaždé, když ses nedívala.
Chodil a bral si to, co chtěl, kdykoliv chtěl.
Nevím, proč jsi uvěřila jemu a ani už to vědět nechci.
Můj život zničil a proto jsem chtěla, aby za to pykal. Ale ještě víc jsem to chtěla proto, aby to nemohl udělat nikomu dalšímu.
Nepovedlo se, protože podle psychologů jsem v pořádku.
Ale...
Mami, jdi do mého pokoje. V té velké bílé skříni s mým oblečením, s kterým si teď už můžeš dělat, co chceš, tam najdeš odpověď na svou otázku, kdo tady lhal.
Nic si nevyčítej, asi to tak mělo být.
I přesto všechno tě mám ráda.
Nela
....................................................
Pokračování zítra... 🥺💗