Joker & Harley

1# První sezení

Seděla jsem ve své kanceláři, za stolem. Jako vždy i v tu chvíli bylo čas věnovat se nudnému papírování. Nebylo slyšet nic jiného než klepání tužky o desku stolu a tikot nástěnných hodin které jsem dostala od rodičů. Ti odjeli na několik týdnů do Evropy kde trávili pětadvacáté výročí své svatby. I po tolika letech drželi pospolu a chovali se jak hrdličky. Někdy se mi z pohledu na ně chtělo zvracet. Ne proto, že bych jim to snad nepřála ale jednoduše proto, jak moc bylo nechutné se dívat, když se vašim rodičům propletaji v důchodovém věku jazyky.
Jen si na to někdy vzpomenu a mé oči se mi obrací v sloup.

Chvíli nudného ticha přerušila policejní siréna pod mými okny. Jak se naskytla možnost, pohlédla jsem směrem dolů do ulice abych zjistila co se vlastně děje. Bohužel, jediné co bylo vidět byla kapota bílého sedanu s nápisem police. Co se to sakra děje?

Byla to předzvěst mé noční můry která měla následovat. Nedlouho poté se ozvali hlasy z chodby Která vedla do mé ordinace. Srdce mi začalo tak zběsile bušit, až nebylo pomalu slyšet. Nohy mě přestaly poslouchat a vedly mě směrem ven na chodbu.

Jen co se má ruka dotkla kliky, někdo zaklepal. Tím leknutím mi málem spadli brýle na čtení z nosu. Nebyl čas přemýšlet nad něčím jiným a nic jiného než otevřít nezbývalo.
Mezi futry stali dva strážníci. Černá uniforma, čepice a na hrudi se jim pyšně nosil připnutý odznak Gothamské policie.
"Dobrý den doktorko Quinzel, nerušíme?" jeho světlé oči a ustaraný výraz v obličeji prozrazoval strach, hodně kofeinu a zároveň s ním nedostatek spánku. "Jsem strážník Jonas." podal mi roztřesenou ruku kterou si ještě předtím utřel do kalhot. "Dobrý den, co potřebujete pane Jonasi. Porušila jsem snad zákon?" nervózně ale přesto lehce jsem se snažila zavtipkovat. On i jeho kolega na mě vytřeštili oči a snažili se mně uklidnit že za tímto účelem tu opravdu nejsou. Fajn, tak za jakým? Prohnalo se mi hlavou. Stejně jako dalších milion otázek na které se nedalo hned odpovědět.

"Jsme tu kvůli Jokerovi." Jonasovi se ta slova dostávala horko těžko z úst a jak to do řekl, hlasitě poklkl. Naše oči se setkali a mě se najednou obracel žaludek vzhůru nohama. Tajně jsem doufala, ať je to pouze sen a ať mě z něj někdo rychle probere jinak to se mnou švihne.
"Co prosím?" vše jsem slyšela. Až moc dobře. Přesto bylo důležité, aby to co řekl zopakoval. I když to pro něj bylo těžké a ta slova jako kdyby se mu zarezavala do jazyka. "Omlouvám se, ale potřebujeme aby jste se na něj podívala."
"Proč, proč já?"
"Jste nejlepší."
"To řekl kdo?"
"Bruce Wayne i Batman který ho chytil." a v tu chvíli bylo jasné, jak moc to bude v prdeli. Ač byli tihle dva vystrašení do morku kostí, hodlali mi ho zde vecpat za každou cenu. Bojovat s nimi nemělo smysl a zbytečně bychom tak mařili čas. Jenže i přesto všechno jsem si odmítala připustit, že právě on by měl sedět na mém křesle a já bych se mu měla sťourat v palici. Vždyť je to šílenec. Nic jiného.

Oba muži zákona mě ujistili o tom, jak budou hned za dveřmi a budou se starat o mou bezpečnost. Akorát tak přilili ještě více oleje do horkého kotle, protože mě vůbec ale vůbec neuklidnili. Jen co jsem jim tuhle šarádu odkývla, zmizeli. Ne však na dlouho. Došli si pro toho exota do nižšího patra kde čekal se zbylími muži zákona.
Jak splašená v luxusním tmavém kostýmku od Gucciho jsem docupitala ke stolu. Otevřela poslední šuplík a vytáhla láhev whisky. Netuším jak dlouho tam byla přesto mi pomáhala trochu se v takto vypjatých situacích uvolnit. Jen co se má ústa dotkla této tekutiny, projelo mým tělem horko. Jen pouhé dva loky stačili k tomu abych uvolnila své stuhlé tělo. Nejraději bych ji vypila celou, bohužel bych pak přišla nejen o licenci ale museli by mi i vypumpovat žaludek.

Asi o pět minut později byli tady, v čele s panem psychopatem. Usadili ho na kožené křeslo s jemně polstrovanými madly. Na sobě měl košili, kravatu a fialové, zmuchalané kalhoty. Zatímco všichni zmizeli, já na něj civěla jak mentál. On se rozhlížel po místnosti, lehce poklepával nohou a občas si jazykem přejel po horním rtu. Pak se ale jeho oči protnuly s těmi mými a já si neuvědomila, že ho nechávám dívat se mi do duše. Během několika momentů si mě mohl bez problémů oskenovat a přečíst jako knihu.
"Ještě jsme se nepředstavili doktorko." vstal a s pouty na rukou směřoval přímo k mé osobě. Ztuhla jsem.
Dotkl se mé dlaně kterou políbil a mnou projel studený chlad.
"Jsem Joker, ale to už asi víte." jak to dopověděl, stahnul se zpět do křesla.
" Doktorka Harleen Frances... "
"... Quinzel. Vím, kdo jste. Četl jsem vaší práci." dopověďel za mě. Nadšená z toho jak mě přerušil jsem nebyla, ovšem tím že znal mou práci si trošku situaci ulehčil.
"Vážně?" pohlédla jsem jeho směrem nevěřícně.
"Ano, ano. Jste velmi talentovaná. Víte... Víte, taková žena jako vy, musí mít velké ambice." jeho hlas se s každým slovem měnil. Jako kdyby si během chvíle rozmýšlel, zda má být vážný nebo vtipný. Lehce a nenápadně mu jazyk kmital po rtech z jedné strany na druhou a občas dostal do jedné z části těla tik který ho nutil sebou škubnout.
"Jste v pořádku? Zdáte se mi nesvůj. Cítíte se dobře?" bylo na čase konverzaci přesunout na jinou úroveň. Měla jsem ho vyslechnout, zjistit jeho zdravotní a především psychický stav. Snažila jsem se vyptávat a tvářit se jako nejlepší kamarádka. Pochodovala jsem po místnosti a měnila směr který jsem doprovázela slovy s deníkem v ruce abych si mohla důležité informace zapsat. V tom jsem byla velmi pečlivá. Vždy se snažil natočit tak, aby se mnou mohl udržet i vizuální kontakt.

Z Arkhmského azylu se ke mě dostávali samý psychopati, on se od nich něčím lišil. Bylo ale i pro mě těžké odhadnout, co přesně to bylo. Minuty utíkali strašně rychle a já pečlivě naslouchala všemu, co říkal. Rozpovídal se o dětství, o hrůzostrašných nočních můrách které ho trápili i děsivých bytostech které se přilnuli na jeho osobnost. V jednu chvíli to vypadalo jako kdyby tu neseděla jedna osobnost ale dvě. Byl hrozně proměnlivý. Stejně jako počasí. Někde hluboko měl kdysi křehkou duši která byla zničena a znovuzrozena. Stal se z něj jakýsi anarchista s vlastním pohledem na svět a jeho politiku i vše ostatní.
"Voníte po růžích, doktorko Quinzel."
"Co prosím?" zarazil mě svými slovy než vším ostatním, co předtím řekl.
"Zřejmě používáte již delší dobu stejnou značku parfému. Nedá se sehnat všude a může si ji dovolit málokdo. Jeho jedinečná vůně se vám vpila do kůže. Je to Black Rose? "
" A-ano." vysoukala jsem z úst tak zmateně.
"Ke všemu, nejste vdaná. Nechcete se teď vázat. Toužíte po svobodě. Dává vám ji tato práce?" byl tak děsivě sebejistý a naprosto mě dostal tam, kam neměl. Nikdy by neměl pacient pokládat takové otázky svému lékaři. Na moment jsem dokonce i zaváhala nad tím, jak mu vlastně odpovědět.

"Nevrtejte se mi v hlavě." pronesla jsem jeho směrem suše a snažila se přitom vyhnout tomu, aby se mi podíval do očí.
"Odpovím za vás. Toužíte po něčem víc, než je tohle. Jste jak spoutaná doktorko. Pravidly, běžným životem, vším. Máte na víc."
"Tohle už nepůjde. Jsme u konce." nedalo se to poslouchat a má trpělivost byla u konce. Zamířila jsem ke dveřím abych přivolala strážníky. Jenže jsem byla nucena se na malý moment zastavit.
"Jak vás může rozhodit někdo, jako jsem já?" jeho hlas byl až nebezpečně blízko. Stál těsně za mými zády a jeho dech se opíral o mé tělo. Znovu mnou projel mráz. Neměla jsem ani nejmenší tušení jestli to bylo ze strachu nebo v tom bylo zcela něco jiného.
"Nerozhodil jste mne." dveře se otevřely a já se snažila vypadat jako nezávislá, silná žena kterou jsem byla před tímhle sezením. Proto jsem se i lehce, přesto nepřirozeně pousmála.

Do své péče si ho už převzali strážníci, ještě předtím mi ale ústy naznačil že se ještě uvidíme.
Jen co mi zmizel z očí, spadl mi kámen ze srdce. Přesto se mi ho nedařilo dostat z hlavy.
Zbývala ještě jedna věc, oznámit vrchnímu kapitánovi Orlanisovi, jak sezení probíhalo.
Netušila jsem proč ale poprvé v životě jsem pocítila, že je něco špatně.