Joker & Harley

#3 Návštěva

Po vydatném obědě nastal čas, kdy bylo potřeba opět udělat společnost psychopatovi. Sama sebe jsem pristihla, jak na něj neustále myslím a že se snad i na něj těším. To bylo opravdu zvláštní jelikož takovou tužbu jsem k nikomu ještě nikdy nepocítila.
Bože můj! Něco se mnou provedl!

Pokud to tak je, tak jako vystudovaná psychiatrička s doktorátem a těmi nejlepšími doporučeními bych na to měla přijít. Jak je tedy možné, že se mi vše ztrácí? Místo toho my myšlenky zabrala ta ztracená existence bez morálních zásad a pudu sebezáchovy. Čím více jsem se snažila kontrolovat, tím víc jsem se ztrácela. Devianti, pomatenci, idioti, zvrhlíci a psychicky narušené osoby byli součástí mého života. Možná je na mě moc velké sousto nebo podléhám pracovnímu vyčerpání či sebedestrukci. Možná jedno z toho nebo všechno dohromady.

Vězeňský dozorce mě provedl již pro mě velmi známými místy. V Arkharmském azylu jsem strávila dost času a tak bylo jednoduché si zapamatovat nejen zaměstnance ale i vězně. Měla jsem nejvyšší prověrku ohledně tohoto místa, nebylo pro mě tak těžké se dostat tam, kam obyčejný smrtelník nikoliv.

"Jste nervózní doktorko?" zeptal se mě dozorce.
"Ne, nejsem. Proč, měla bych být?"
"Asi ne. Přesto si dávejte pozor."
"Proč, prosím vás?" nevěřícně jsem zírala na jeho vráčitou tvář.
"Neustále se po vás shání."
"Opravdu?" nejen že jsem překvapila sama sebe, jak se jako idiot culím ale překvapený byl i muž který mě doprovázel. Až podivně na mě zíral a já se to blesku rychle snažila zahrát do outu.
"Pracuji s těmito lidmi delší dobu, je tedy jasné, že mě těší když se otevře. Budeme moci tak rychle zjistit, kdo vlastně v jádru je a čím si myslí, že je." znovu jsem svá slova doprovodila letmým úsměvem a upravila si tmavé brýle tyčící se na mém nose.
"Máte pravdu doktorko." jelikož jeho čelo už nebylo tak svraštělé a překvapený výraz zmizel bůh ví kam, bylo jasné že můj pokus vyšel. Ulevilo se mi a doslova ze mě spadl ten šutr který svíral mou hruď.

Konečně jsme dorazili do cíle a já si přidělenou kartou otevřela dveře. Do nich jsem už musela vstoupit sama. Ty další už vedly do Jokerovi cely. Vedle dveří bylo velké, obdélníkové tvrzené sklo a já přes něj nahlédla. Jen co mě spatřil, ustoupil tak abych měla volný vstup do jeho cely. To jako vážně? Žádný pokus o útěk, jakmile je hned otevřu?

Chvíli jsem váhala a ruce se mi začaly zvláštně potit. Měla bych být odhodlána, věřit si. Tak jako milionkrát předtím. Proč jsem tedy viděla určité věci jinak?
Kartu jsem přiložila k panelu pro ověření aby se zámky těch dveří otevřeli.
Uvnitř neměl téměř skoro nic. Jen postel, záchod, poličku a na zdi přilepené útržky z novin. Mezi nimi byla i má fotografie z Gotham Times. Oblečená do červených, dlouhých šatů, po boku Bruce Wayna a několika dalších hodnostářů.
"To je z toho benefičního plesu?"
"O-o ano, ano je."
"Proč jí zde máte?"
"Protože jste má doktorka." nechápala jsem. Nebylo ale důležité, proč mě tam má. Důležitější spíše bylo to jak byl u mě opět nebezpečně blízko. Jeho kroky nebyli slyšet a já se na malý moment soustředila na něco jiného. Velká chyba.
Nahnul se a nosem pořádně nadechl.
"Opět ta omamná vůně."
"Proto tu ale nejsem."
"Proč tedy?"
"Kvůli vám přeci." podíval se na mě tak zvláštně. Tajemně přesto klidně.

Bylo několik důležitých věcí které jsem si ním musela podle nařízení probrat. Stejně tak mu položit další otázky. Až podivně dobře spolupracoval. Podle jeho záznamu se však většině vysmíval, choval se jako pomatený fanatik který měl neustále potřebu každého shazovat. Všechny snahy o to aby spolupracoval skončili neúspěchem, v tom lepším případě. V tom horším se pokoušel o napadení nebo sebepoškození.
Usedl těsně vedle mě na jeho postel a nasával moji vůni která ho zřejmě dost hypnotizovala.

Netrvalo dlouho a byli jsme u konce. V tu chvíli mě i z ničeho nic zamrzelo, že musím opět zmizet. Mnula jsem si rychle a nervózně prsty na rukou. Připravená a odhodlaná k odchodu jsem vstala a vykrocila vpřed skrze jeho celu. V tom momentě mě chytil za ruku a přitlačil ke zdi. Mé tělo se tímto krokem nečekaně zachvělo. Obě dlaně mi držel nad hlavou a své tělo natlačil silně na to mé. Kolenem mi zajel mezi nohy tak, že se pomalu dotýkat mého nejcitlivějšího místa. Kdyby mi ublížil, prakticky bych nic nezmohla. Jenže tohle šlo v tu chvíli stranou. Netušila jsem proč vlastně ale z nějakého důvodu jsem mu důvěřovala. Bezmezně. Sama sobě jsem nemohla uvěřit, jak stačilo tak málo abych nechala své tělo v jeho moci. Místo toho, abych křičela mé oči sledovaly jeho pohyb hlavou který se podivně přibližoval k mé krční tepně. Špičkou nosu se lehce dotýkat na místech, kde byla má kůže odhalena.
Stejně tak zmizel během momentu onen strach a já začala až podivně vzrušením hlasitě oddechovat. S každým nádechem se mi hruď zvedala nejen výše ale i rychleji. Všiml si toho. Přesto nic víc si k mé osobě nedovolil.

"Už... Už se nebojíš, mám pravdu Harley?" nejen, že mi začal tykat ale jako kdyby věděl, co se mi předešlou noc zdálo. Mohla jsem využít situaci k tomu abych mu mohla nějakým způsobem fyzicky ublížit nebo se alespoň pokusit o to, dostat se z jeho sevření pryč. Ani jedno jsem však neudělala.
"Nebojím." můj hlas byl tichý, klidný a naprosto vyrovnaný. Jen to obyčejné jedno slovo, jediné slovo zapříčinilo že mě pustil a stáhnul se dostatečně daleko na to, abych mohla klidně odejít. Což jsem následně také ihned udělala. Můj pohled opět směřoval jinam. Jinam než na něj. Mohla za to nervozita, zmatenost ale taky neschopnost se na něj podívat.
Jen co se zavřely dveře jeho cely, vrhl se na mě personál s dotazy, zda mi nic není a zda mi nějak výrazně neublížil.
Spatřila jsem i muže s obuškem za páskem a paralizérem v ruce. V tu ránu mi nezbývalo než zakročit. Automaticky jsem se tak zastala svého pacienta.
"Ne!" zařvala jsem tak hrubým a hlasitým tónem že se všichni přítomní vyděsili. Více tomu napomohlo to jakmile jsem chytla ruku dozorce vší silou a zabránila mu v tom, aby Jokera potrestal.
"Co to proboha děláte doktorko?"
"Neublížil mi, tohle nedělejte!"
"Dotkl se vás. To stačí. Co udělá příště, znásilní vás?"
"To stačí! Dost! Tím co chcete udělat akorát tak zmaříte snahu spolupracovat. Neznásilní mě, pro tentokrát mám informací dost."
"Jak to víte?"
"Prostě vím. Sami jste se setkali s útoky na lékaře, měl několik možností mě zabít a neudělal to! Tohle je poprvé, co se snaží spolupracovat. Máme jisté pokroky!"
"Hm."
"Udělejte to a nic víc z něj už nedostanete. Rozumíte?"
"Fajn doktorko. Přesvědčila jste mě. Už mi konečně pustíte tu ruku?" Nesouhlasně odpověděl a znechuceně pak čekal, až uvolním své prsty svirajici jeho zápěstí.

Situace se pomalu a jistě uklidnila. Všichni přítomní se tak pomalu vraceli zpátky. Já odešla mezi posledními a tentokrát skrze okno nekompromisně pohlédla na Jokera který se jen šibalsky smál. Možná očekával tento můj krok nebo v to třeba doufal. Věděla jsem ale s naprostou jistotou to nejdůležitějších, něco se semnou stalo. Určitým způsobem se na mě něco změnilo a za vše mohl právě on.