Joker & Harley

#5 Znovuzrozena

Netušila jsem zprvu vůbec, kam vyrazit. Jen lehce oblečená v džínových šortkách a bílé halence která byla na půl žerdi jsem postávala na ulici, volná jako pták. Žádná těsná sukně, sako nebo punčochy. Nedaleko od mého bytu byl však malý obchodní řetězec s několika obchody. Obešla jsem ho a vypáčila zadní dveře do budovy. Bože, to je tak vzrušující!

Vlezla jsem dovnitř a uviděla šaty. Černé, latexové s úžasným výstřihem na ramínka. Okamžitě jsem se po nich vrhla a do toho si nahlas broukala písničku která mi před nedávnem utkvěla v paměti.

"... Pro tvoji lásku udělám cokoliv, cokoliv budeš chtít. Půjdu klidně až na kraj světa. Spolu to všechno zvládneme. Spolu to všechno zvládneme..."

Jak se šaty přilepily na mé tělo a já se uviděla v zrcadle, okamžitě mě napadlo, jak by vlastně zareagoval Joker, kdyby mě takto viděl. V jeho odraze bylo něco, co mou pozornost zaujalo ještě víc než všechno dohromady.
"Tu musím mít!"
Ve sportovním oddělení měli úžasnou, baseballovou pálku. Jako malá jsem ho s rodiči hrála a doslova milovala. Jezdili jsme na zápasy, dívat se na trénink místních hráčů a popravdě, držet jsem ji uměla víc než dobře. Kdyby mě má matka nepřemluvila vzdát se tohoto sportu, možná bych byla v profi týmu kde bych odpalovala míček.
"Slečno, slečno! Co tu děláte? Otočte se a ruce nahoru." Do prdele! Hlídač. Zaměstnaná sama sebou mi nedošlo, že tu nějaký je. Světlo od jeho baterky mi přímo svítilo do ksichtu.

"Fajn, fajn. Omlouvám se." proč jsem ze sebe zrovna tohle vyblila?
Pálku zřejmě neviděl a tak bylo dobré ji schovat. Jedna ruka byla před mým obličejem aby stínila prudkému světlu z baterky. Hlídač ke mě pomalu přistupoval s paralizérem v druhé ruce.

V poslední fázi nás od sebe oddělovali asi jen dva metry.
"Doktorko, jste to vy?" zeptal se překvapeně.
"Ano jsem. Netuším, co tu dělám, musela jsem být naměsíčná." div jsem se v tu chvíli nerozbrečela.
"Bál jsem se že jste nějaký výtržník a hodláte nás vykrást slečno Quinzel." dodal uklidňujícím tónem. Ovšem jeho oslovení pro mou osobu se mi vůbec nelíbilo. Quinzel, Quinzel, Quinzel?! Znělo mi v hlavě jako nepříjemná ozvěna. Tohle oslovení mi bylo nepříjemné, nelíbilo se mi.

Sevřela jsem pálku silně v dlani a mým tělem projela hromada adrenalinu. Okamžitě jsem jí vytáhla a nic netušícího hlídače s ním udeřila do tváře.
Sesypal se k zemi jako pytel brambor. Ten obtloustlý a plešatý frajer by měl mít větší výdrž.
Stoupla jsem si nad něj a udeřila ho znovu.
"Nejsem Harleen Quinzel... Jmenuji se Harley Quinn! Ty tlustý prase!" celá udýchaná jsem na něj řvala z plných plic. Fyzická bolest mu způsobena byla, přesto dýchal a zdálo se že je i stále při smyslech.

Mým úmyslem ho nebylo zabít, jen mi nesměl zabránit v mém plánu. Krev mu tekla z obličeje poměrně hodně, zasáhla jsem ho přímo do tváře a zlomila mu nos. Tady jsem hotová! Spíš to tak vypadalo.

Rána kterou jsem dostala do levé nohy mě ochromila natolik až jsem dopadla na kolena a noha do které přišel proud energie přestala poslouchat.
Tomu hajzlovi se nějak podařilo se za mnou doplazit dostatečně blízko aby mě mohl palaryzérem shodit k zemi.
"Jste... Jste zatčená doktorko." mlel doslova z plných plic a snažil se o to, abych se už dál nedostala.
"Leda tak hovno, ty sráči." má zdravá noha ho znovu udeřila do hlavy když se snažil pevně stisknout tu druhou a přitáhnout si mě k sobě. Sama sem moc sil neměla. Ta elektřina sice zasáhla jednu část mého těla ale dostala se do celého tak až to nebylo příjemné. Pálka která mi vyklouzla byla nedaleko a já se pro ní jak postižená odplazila.

Nic nesmím nechat náhodě. Teď už ne. Sotva co jsem jí znovu uchopila bylo potřeba radikálně jednat.
Trvalo mi několik minut než jsem se znovu postavila na svoje milované nohy. Stále mě doprovázel nepříjemný dozvuk v těle a udržet koordinaci bylo o něco těžší, než jsem čekala.
Hlídači se zvedala stále hruď, což nebylo dobré znamení. Jak jsem postávala nad ním, prohlížela jsem si ho. Od hlavy až k patě.

"Víš, kdyby sis vybral lepší práci, třeba zdravotníka nebo popeláře, nic z toho by se nestalo. Mohl by jsi v klidu spát ve své posteli a nechat si zdát třeba o nějaké sexy pornoherečce na kterou mít v životě nebudeš. No... Ty si se ale rozhodl tak, že budeš dělat podělaného v tomhle podělaným centru." ani mi nedošlo, že mluvím jak pubertální holka. Celý můj tón hlasu zněl najednou jinak. Jenže jako znovuzrozena se musím odbourat úplně od toho, kým jsem byla dříve. Jak se zdálo, uspěla jsem. Nikdy předtím by mě v životě nenapadlo někomu ublížit. No a najednou jsem stala nad chlapem v uniformě, s tmavými šaty na sobě a baseballovou pálkou v ruce kterou jsem ho zabila. Ano, zabila! Zabila! Pro lásku. Právě kvůli ní dělá člověk naprosto šílené a nepochopené věci, kvůli ní spadne i klidně tam, kam by ho dříve nenapadlo. Do tmavých koutů Gothamu plného zločinu, nenávisti a odplaty. Ocitla jsem se na druhé straně mostu. Nechránila jsem zákon, občany ani jim nepomáhala. Všechno přesně naopak.

Bylo na čase vyrazit než sem někdo přijde a najde mě dřív, než bude pozdě. Ještě byl přede mnou kus cesty kterou bylo potřeba ujít. Někdo v Arkhamském azylu potřeboval abych se tam dostala.

Jen co jsem zabila toho pomalýho šmejda, sebrala jsem ještě kožené kozačky na vysokém podpatku které jsem se rozhodla obléci v nedalekém parku. Můj zadek se usadil na dveřenou lavici a mezitím co jsem si oblékala boty jsem si uvědomila, jak moc nadopované mé tělo vlastně je.
"Hej vy, fešáku nemáš cigaretu?" okolo procházel chlap který venčil svojí bílou kuličku. Přesněji řečeno pudla který byl vypasený jak prase. Vypadal jak bílá, malá koule s kudrlinkami.
To se nedalo říct o jeho majiteli. Po mé otázce se zastavil a hrábl do kapsy. Když z ní něco vytáhl, přistoupil mým směrem. Noční lampa pod kterou jsem seděla mi tak dovolila nahlédnout víc na jeho tvář. Byl to docela krasavec s pěkně hnusným psem kterého určitě nevenčil dobrovolně.
Podal mi cigaretu a připravil zapalovač aby mi mohl zapálit onu malou věc na kterou je spousty lidí závislých.
"Díky fešáku. Zachránil jste mne." potáhla jsem pěkně kouř do plic a svůdně na něj mrkla.
"Nemáte za co. Mohu se zeptat co že jste tu tak uprostřed noci sama?" podíval se na pálku opřenou o lavici. "Byla jste hrát baseball?" snažil se zavtipkovat.
"Možná fešáku."
"Nebo pomocí ní strašíte lidi?"
"Kéž by." znovu jsem na něj mrkla. Kupodivu neměl strach. Z čeho taky? Měl skoro dva metry, já o čtyřicet centimetrů méně. Zatímco on vypadal jako hora svalů, já byla nejen malá ale i drobná.

Jeho pokus o to dát se se mnou do řeči vyšel. Zdálo se jako kdyby se mě pokusil sbalit. Ovšem jeho mini čokl neustále štěkat, čichal k pálce. Něco se tomu malému hajzlovi nelíbilo. Fajn, mě totiž také ne!

Asi tušil že má přítomnost není úplně ideální a dokážu mnohem víc, než se na první pohled zdá. Mou pozornost ale během několika minut upoutalo něco jiného. Policejní sirény. Bylo by tedy nejlepší se co nejrychleji ztratit. Vstala jsem a byla připravená k odchodu.
"Kam to jdete?" zeptal se a chytil mě za ruku.
"Pusťte mě fešáku. Jdu jen na záchod a váš doprovod nepotřebuji."
"Bylo by ale fajn kdybych vám ho udělat mohl."
"Kde pak že to bydlíš?"
"Dva bloky odsud." prstem názorně ukázal jakým směrem bydlí.
Šibalsky jsem se usmála a ukázala mu, aby mě s tou koulí na noze následoval. Přesně věděl, co mám na mysli a jak se zdálo, nebyl vůbec proti.