Joker & Harley

#10 Bolest

Strach, bolest, rozpaky, emoce, vztek. To všechno mě pohánělo. Tvořilo mě silnou i slabou zároveň. To co se mi v posledních dnech dělo bylo jak z nejhoršího hororu. Osamělá v tmavé místnosti s omezeným přísunem všeho. Jen co se ke mě Jokerovi gorily dostaly, snažila jsem se jim zavěsit na krk a nepustit se. Jak dlouho ale drobná ženská vydrží bojovat proti dvěma chlapům nadopovaným testosteronem. Jednoduše nijak. Byla jsem jak kus papíru který vzaly jednou paží do ruky a odnesly zpět do kouta. Bouchání, řev, pláč nebo vztekas byl k ničemu. Zavřel mě tady a trápil. To vše jen kvůli té blbé ruce kterou jsem mu ani netuším proč podala?
Nohy mi pochodovaly z jedné strany místnosti na druhou a kdybych tu měla nějaký nábytek, skončil by jako podpal nebo vražedná zbraň, tím jak bych ho rozmlátila. Místo toho jsem se posadila do kouta a přehrávala si děsivou scénu kterou jsem musela podstoupit.

Ležela jsem připoutaná k lékařskému stolu tak abych se nemohla ani o centimetr pohnout. Spoře oděná jsem z prvu musela naslouchat nějakému cizímu chlapovi který mi cosi cpal do hlavy. Jeho tvář byla plná jizev, podivně si zachoval kamennou tvář a sotva se podíval na tu moji. Jakmile odešel, nastalo hrobové ticho že i zvuk svítící žárovky byla zřetelně slyšet. Během chvíle se ozývalo klapání něčích bot o dlažbu. Až když ke mě přistoupil blíž, bylo jasné kdo za tím stojí. On. Joker si mě oskenoval od hlavy až k patě a já nervozitou ani nadýchala. Co mě bude čekat se nedalo odhadnout. Představovala jsem si svůj konec, jak mě pouze využil a chystá se mě zabít. To ale mohl udělat už dávno. Tvář měl opět pomalovanou i s tím svým pomyslným, protáhlým úsměvem. Uhlazené kroutící se kudrliny se mu dotýkali fialového saka které k němu dokonale sedělo jako všechno ostatní. Tak moc jsem toužila poslat ho do patřičných míst, to ale jaksi nešlo. Páska přes rty mi dovolila maximálně něco zahuhňat.

Pak to přišlo. Série otázek a elektro šoků které projely celým mým tělem skrz na skrz a já se modlila, ať se mi neuškvaří mozek. Bolestí mi stékaly slzy po tváři a já se snažila své tělo dostat z toho prokletého místa. Čím víc jsem se ale vzpírala, tím víc se mi kožená pouta zařezávaly do kůže a já si tak díky tomu vytvořila dost spálená místa a tím i krvavé rány které by potřebovaly ošetřit. Byl sice krutý ale pravidelně mi utíral slzy a neustále tvrdil něco v tom smyslu, jak tohle vše dělá pro mé dobro. Teď se tyranií projevuje láska? Zvláštní způsob.

Během krátké doby jsem byla mimo a nucena nechat se odnést zpět do té mé tajemné komnaty která se stala mým vězením. Ne však na dlouho. Jak se ten čas neskutečně vlekl, všimla jsem si že se mi povolila jedna kostice z podprsenky a já ji tak menší dírkou mohla skvěle protáhnout ven. Zvláštní, jak se i taková maličkost může stát něčí záchranou. Jen co se ke mě opět jeden z jeho stoupenců přiblížil, bylo na čase využít svých možností kterých jsem už tak moc neměla. V momentě kdy se ke mě otočil zády jsem mu bodla tuhle malou, na první pohled obyčejnou věc do krku. Moc škody se s ní neudělalo, ovšem jeho pozornost to upoutalo. Kdybych mohla, svůj hněv si na něm vybiju i jinak, můj cíl byl ale zdánlivě jiný a o dost složitější.

Proplížila jsem se skrze úzkou chodbu a několik chlapů kteří měli důležitější věci na práci. Jako například prohlížení porno časopisu a dohadování se, která ženská je lepší a má větší prsa. Nemohla jsem uvěřit, jak mi tohle potom všem mohl udělat. Potom, co vše jsem kvůli němu riskovala.

Pár minut se v tom bludišti nedalo vůbec orientovat. Naštěstí mi pomohla chvíle, kdy byl jeden z těch přátelských goril mezi dveřmi a promlouval k Jokerovi, o čem přesně s ním mluvil se nedalo zaslechnout úplně celé. Já musela být skryta za rohem tak abych nebyla vidět a zároveň dost bystrá abych se stíhala dívat okolo, zda mě nikdo nevidí. Jen co odešel, já zamířila k těm dveřím. Nakoukla a vešla dovnitř. Jen co se zavřeli dveře, mohla jsem se rozhlédnout kolem. V téhle místnosti plné krámu, monitorů a papíru stejně jako zbraní a výbušnin nikdo nebyl. Byli tu ale ještě dvoje dveře do kterých jsem hodlala vstoupit, dokud jsem si nevšimla videa který přehrával vše do momentu kdy jsem vykročila ze svého útulného pokoje.
"To si děláš prdel." celou tu dobu mě sledoval a věděl o tom, jak jsem se pokusila vyhlížít ven.
"Už jsi konečně tady?" bylo slyšet spolu s vrzáním pantů od dveří ve kterých stál Joker a v ruce držel láhev s dvěma sklenkami. Pohledem jsem zaregistrovala na stole nůž a rychle po něm hrábla.
"Ty jeden dementní psychopate!" mohla jsem puknout vzteky, zatímco on byl nesmírně klidný a přistupoval ke mě blíž i přesto že věděl, co držím v ruce. Položil láhev i prázdné sklenice na okraj polorozpadlého stolu a já se rychle přiblížila k němu. Strhla ho na jednu stěnu a nůž mu přitiskla ostřím k hrdlu. "Cos mi to provedl?" řvala jsem na něj. "To co bylo nutné. Hm?" zasmál se a pokrčil rameny jako kdyby se nic nedělo. "Whisky?" zeptal se a ukázal na láhev kterou donesl. Můj pohled se nedal absolutně k ničemu přirovnat. Šokovaná jsem ani nevěděla, co mu vlastně na tohle říct. "Tak na co čekáš, podřízni mě. Zabij mě. Vím jak moc potom toužíš. Chceš se pomstít. Tak dělej!" nabádal mě k tomu abych mu nožem projela krk a nechala ho vykrvácet. V ten moment jsem se sama dostala na rozcestí a poprvé za dlouhou dobu zaváhala. Nebránil se a nevypadalo, že by se k tomu i chystal. Byl naprosto klidný, vyrovnaný a já naopak poháněná vším negativním co se ve mě kupilo. Příležitost se mi naskytla. Ale... Mám to udělat?