Joker & Harley

#2 Noční můra

Stála jsem v bílé noční košili a bosa na temném místě. Vedla mě touha rozhlédnout se kolem, nebylo ale pomalu vidět dál, než na špičku nosu. Bylo ošklivé šero a mlha nedovolovala pohlédnout dal, než bylo potřeba.
Lehký vánek se dotýkal mého odhaleného těla tak moc, až mi vyskočila husina. Podél ulic byli letmě vidět budovy které představovali obchody. Zavřené, zašlé a dlouho neudržované. Ze zdí se loupala omítka a šeď která hrála všemi odstíny tu dominovala nad vším ostatním. Jiná barva zde k vidění nebyla. Jednotvarnost. Ta zde panovala.
"Haló? Je tu někdo?" má slova se do okolí roznesla jako podivná ozvěna upadající v zapomnění. Žádná odpověď nepřišla. Očekávala jsem nějakou?
Dalo se říct že ne. Možná to bylo i dobře.

Tohle místo jsem neznala. Přesto mě to táhlo k rozhodnutí, prozkoumat ho. Ovšem hned poté, co se mi podařilo udělat pouhý jeden krok, bylo cítit na mém bosém chodidle cosi mokrého. Nic netušíc jsem sklopila svůj pohled směrem dolů k nohám.
Byla to krev. Hustá, temně rudá. Má noha šlápla do díry která byla plná kaluží krve. Při ohlédnutí kolem sebe jich tu bylo několik a já se jim snažila vyhnout abych se dostala dál a pohnula se z místa.

Vstoupila jsem na jednu z ulic a pomalým krokem se snažila nahlédnout za vitríny v obchodech. Bohužel mi špinavé sklo bránilo v tom, zahlédnout více. Až na jeden. Ten měl místo skla zrcadlo. Sice zničené ale zahlédnout se v něm dalo.
Spatřila jsem sama sebe v jeho odraze a hrozně se vyděsila.
Bledá tvář, oční víčka pomalovaná několika centimetry černými očními linkami které se mi spolu s řasenkou roztékaly po tváři. Vlasy neučesané, rozcuchané. Každý pramen mých dlouhých, světlých vlasů odstával jiným směrem. Pohled na mé ruce mi moc optimismu nepřinesl. Černě nalakované nehty, jak na rukou, tak na nohou a všude samé tetování. Ornamenty, slova a taky dokonce vyobrazené karty. Na první z nich, té úplně vrchní byl obrázek Jokera.
"Co to sakra je? Nemám ráda černou a tetování už vůbec ne." Nic z toho mi nedávalo smysl. Jako kdybych se začala měnit v něco, co nejsem.

" Doktorko Quinzel. Doktorko Quinzel." ozvalo se jemným a vzdáleným hlasem. Nedokázala jsem ho ale identifikovat. Přestože mě to děsilo, sebrala jsem veškerou odvahu která ve mě zůstala.
"Kdo... Kdo tam je?" zeptala jsem se a rozhlédla, aniž bych věděla, kdo mě volá.
Na pár momentů místem nastalo opět hrobové ticho. Pak by mi ale nesměl nad hlavou proletět havran který málem zapříčinil to, že můj močový měchýř uvolnil všechno to, co v něm bylo. Kroužil mi nad hlavou tak moc až zaměstnal mou pozornost naplno. Lehké obrysy zobrazující postavu prostupující skrz mlhu tak měli dost času dostat se ke mě dostatečně blízko.

Teprve poté, co havran odletěl, získala záhadná osoba mou pozornost. Má snaha se jakkoliv pohnout byla okamžitě zrušena. Zůstala jsem paralizovana, bez možnosti cokoliv udělat. Můj dech se zrychlil a já vytřešťěně zírala na muže v kabátě který se zastavil až několik centimetrů od mého těla. Koženou rukavicí se dotkl mé holé a studené kůže. Prstem mi přejel po spodním rtu a utřel slzu stékající po tváři.

Pak přišel prudký pohyb. Silný a dominantní. Jeho ruka se přesměrovala na zadní část mého krku. Mé tělo se sklonilo a já se ocitla nejen v jeho sevření ale i moci. Pomalým a zmateným krokem jsem ho mlčky následovala. Pokusit se o vzdor mě v tu chvíli nenapadlo. Tělo mě ani v žádném případě neposlouchalo. Donutil mě usednout na lékařské křeslo a postavil se přede mne.
"Silné osoby nebrečí a nebojí se. Ty se ale bojíš, hm?" jeho hlas byl děsivě chladný. Na nůž který držel ale v pravé ruce neměl.
"Nebojím."
"Lžeš!" zařval a přes tvář mi věnoval jednu ránu koženou rukavicí kterou měl stále na sobě. Měl pravdu. Lhala jsem. Nevím proč, prostě to ze mě vypadlo. Tak jako pití z automatu, když do něj vhodite minci.
"Tahle Harley nesmí být slabá, ustrašená!"
"Jsem Harleen."
"Byla si."
"Stále jí jsem."
"Zase lžeš." znovu mě udeřil. Tentokrát jen letmo. Možná minul místo které přesně chtěl nebo prostě nechtěl být tak krutý? Jaká ironie když už ani jedna z nejlepších Gothamských psychiatrů nedokázala rozpoznat co daného jedince pohání a proč se tak chová.

Jeho prsty stiskli mou tvář tak silně, až to zabolelo. Rty se stáhli k sobě a já byla pouhých pár centimetrů od těch jeho.
"Pokud jsi stále doktorka Harleen Frances Quinzel, dokaž to!" v tu chvíli mě políbil. Vše co se do onoho momentu dělo, bylo prostě pryč. Bolest, strach, ani zima mi už nebyla. Naopak. Začala jsem se cítit svobodná, tělem mi projelo horko a zelektrizované rty se odmítali od toho muže odlepit.
Místo toho mé tělo i mysl reagovala najednou jinak. Obě ruce se omotali okolo jeho krku. Na malý moment se odlepil a s upřímným, přesto děsivým výrazem mi pohleděl do tváře.
"Měl jsem pravdu."
"Ano měl. Jokere."

Hned poté co jsem ho oslovila se mé tělo probralo a dostalo se do ohromné křeče doprovázené výkřikem.
"Harleen, Harleen..." ozvalo se vedle mě, z druhé strany postele ustaranym hlasem.
"Jsi v pořádku?"
"Jo, jo jsem."
"Špatné sny?"
"Spíše noční můra." otřela jsem si rukou čelo a pohlédla jeho směrem a dívala se na jeho vysportované, přesto zjizvené tělo i duši. Ležela jsem v měkké posteli Bruce Wayna. Nahá. Stejně jako on. Po konzultaci s Jokerem mi zavolal abych k němu zašla. Byl tam i šéf Gothamské policie a Arkhamského azylu. Důležité informace jsme projednali u sklenky vína a zatímco pak oni po všem odešli, já zůstala. Jako několikrát za posledních pár měsíců. Nebylo správné spát se svými pacienty, ovšem jemu se ubránit nešlo. Naše rodiny se poměrně dobře znali a jeho eleganci i šarmu dokázala odolat málokterá.

"Kolik je hodin?"
"Půl páté. Chceš ještě ležet nebo by sis už dala snídani?"
"Sprchu, jestli mohu."
"Jistě, první dveře." ukázal názorně paží, kam mám směřovat.
"Já přeci vím. Pane Wayne." vyhrkla jsem slova doplněna úsměvem těsně před tím, než jsem zmizela v jeho luxusní, mramorové koupelně.

Voda byla tak horká, až má kůže zčervenala. I přesto mi to dělalo dobře. Víčka se mi zavřela i přesto, jak moc při smyslech jsem byla. Nikoliv ze únavy ale z potřeby přemýšlet. Žádná práce, žádný Bruce ale Joker. Nad ním má mysl bloumala a přehrávala si všechno, co s ním bylo spojené. Proč mi leze do hlavy i když spím?