Writing prompts [CZ ┃kpop, bl]

The guitarist / yoonmin

✮⋆˙Ship : YOONMIN

✮⋆˙Postavy : Yoongi, Jimin, ...

✮⋆˙Obsah/Popis : 

„Musí ti být zima." řekl kluk přede mnou.„Hmh, zvykl jsem si."„Krásně hraješ."

✮⋆˙Ukázka : 

Chlad se mi zařezával do celého těla. Ruce jsem měl zmrzlé až na kost.
Ale hrál jsem, prstama jsem přejížděl přes tenké struny kytary a vybrnkával jemné tóny.
Tak jemné jako vločky snášející se k zemi.
Tak jemné jako letní vánek.

Nechodilo tu moc lidí, v tuto pozdní hodinu celkově nechodilo moc lidí.
Byl jsem zaposlouchaný do své vlastní hudby a ticha, které tu bylo tak husté, že by se dalo krájet.

Nikoho jsem nazajímal, možná to bylo i dobře.
Nikdo se ani na minutu nezastavil, aby si poslechl jak hraji.
Nikdo.
Zvykl jsem si, že se lidem líbí ty špatné věci.
Protože lidé jsou jako stádo ovcí, když něco udělá první, ostatní to po ní zopakují.
Nemají rádi chození proti proudu, je jen opravdu malé procento co se odváží.

Ty hezké věci bývají častokrát nedoceněné.

Povzdechl jsem si a tím pokazil notu. Struna pod mým prstem vydala ošklivý dunivý zvuk.
Pokazil jsem to.

Byla mi zima, proto jsem už chtěl odejít.
Kytaru jsem si dal do pouzdra co mi leželo u nohou.
Zapnul ho a dal si ho na záda.

Poté jsem konečně vzhlédl.

A to jsem ho uviděl.

______

Sedím tu zase na té samé lavičce jako před třemi dny.
Není tak pozdě jako když jsem tu byl minule, přesto se tu nemihne ani noha.

Možná tu tak prošel jeden člověk za půl hodiny.
Všichni v dnešní době mají naspěch, už jen buď kvůli práci nebo kvůli rodině.

Je hezké, že já ani jednu z těchto věcí neznám.

Bílé vločky mi padaly do černých vlasů, opravdu možná něco na tomto ročním období bylo krásné.
Ta čistota, nechal jsem si jednu vločku spadnout na od mrazu červenou ruku, ihned se roztekla.

Zaklonil jsem hlavu a svůj pohled namířil k obloze. Neviděl jsem nic jiného než bílo. Jako kdybych se díval rovnou do nebe.

Na svých rtech jsem nechal vytvořit menší úsměv.
Jaké by to bylo nemít žádné starosti, ani bolesti.
Mohl bych se jen dívat na životy lidí.
Nemusel bych už cítit emoce, emoce co mě stahovaly na kolena.

Pohled jsem opět sklopil na svou kytaru, protože mi už padaly vločky do očí.
Kytara byla vlastně to jediné co mám.
Co mi zbylo.

Zahrál jsem první tóny, ale ne ty samé jako minule.
Tohle byla má vlastní melodie, noty jsem neměl nikde napsané, ale i tak jsem si je pamatoval nazpaměť.

Poslední tóny končily, tak jako jednou skončí všechno.

„To bylo krásné..." ozvalo se předemnou.

Pokud, pokud jsem viděl dobře. Byl to on, zase on, ten kluk co se na mě díval i minule.

Netušil jak moc mě jeho slova zahřála. Na ten kratičký moment jsem úplně zapomněl, že je teprve polovina prosince.
„Děkuju." zamumlal jsem a urychleně si zabalil věci.

Tedy, jen kytaru.

A nechal onoho kluka za zády.

⋆｡°✩Cover :