Prosvítaj paprsky větvemi stromů na zemi listím pokrytou
A k zemi pokrytou dubovým listím vztahuje dítě ručku svou
Utíká přes louku s nejvyšším posláním, a s touhou v srdci bláznivou
Doběhlo k studánce, kde to má nejradši, ukrýt svůj poklad v hlínu měkkou.
Šlo štěstí krajem, šla ním i válka, kde byla stavení už zírá jen brázda
Zarůstá pole, v les mizí louka, lidé se nevrací, teď zem je prázdná.
Prorůstaj kořeny k studánce čisté, z níž chodí často srnky pít
V tom lese za mnou jehličí smíchem tajně mi světlou mez závidí
Zarůstá louka, na podzim už nikdo další listí neshází
Často se ptám, co za cestou horní se vlastně vůbec nachází
Já mladý strom listí mám jiné a borku přesto vrásčitou
Přítele nemám, a hle po cestě staré náhle lidé jdou!
Usnul jsem únavou z parného léta do zimy mrazivé a kruté
Na jaře probral se s údivem ze světla okolo, z paseky nové
Však síla se vlila do listů, květů, já rostu a do krásy spěji
K studánce opět lidé mi chodí, vše štěstí já jim přeji.
Ve stínu mém teď mnozí sečkaj chvíli
Aby se statnému stromu pochlubili
Co nové bylo, jest a bude
Na světě je krásně, milý dube
Na cestu starou já nyní vidím z nadhledu
Jak po ní noví lidé mizí v nedohlednu
A za ní další louky, pole, stromy ční
Ptáci usedají na větve a o dálkách sní.
Cestu s loukou v pole proměnili
Žluté, hnědé, zlatem celé zaplavili
A já nyní vidím za kopec v radostném chvění
Že přece jen nikdo na světě sám není!
Maličký kluk pradávno zasadil ho vedle studánky
Dívky si v jeho stínu pletávaly copánky
A on své větve všechny upínal za kopec
Strašidelný blesk však způsobil jeho konec
Rozsekán, pomlen, po vláknech namačkán
Spolu se svou láskou na sobě natěsnán
Setkal se nakonec jako papíru arch
Který kdos zmačkal, zahodil a spálil v prach.
