Ve světle tvého úsměvu

1. Kouzlo nového začátku

Ve víru pulzujícího města, kde se setkávají sny a realita, žila Vanessa. Mladá žena s duší plnou naděje, ale i srdcem poznamenaným osamělostí. Ve svých 26 letech si už dávno uvědomila, že pravá láska se neskrývá v náhodných večerech, ale někde mnohem hlouběji, za vrstvami strachu a nejistoty. Pracovala v marketingové firmě v centru Prahy, kde každý den společně s nejlepší kamarádkou Elenou překonávala výzvy moderního světa.

Elena byla její oporou, jejich vzájemné konverzace se často stáčely k touhám po lásce a po porozumění, které Vanessa tak toužila najít. „Van, proč si pořád tak uzavřená?" ptala se Elena jednoho odpoledne, když spolu seděly v malebné kavárně s výhledem na starobylou Prahu. „Možná bys měla zkusit být trochu víc otevřená. Ten pravý se nemůže objevit, když jsi schovaná v té své bublině."

Vanessa se usmála, ale v jejích očích bylo vidět, že Elenina slova ji zasahují. „Možná máš pravdu, ale je to těžké. Každý pokus o otevření se byl jako skok do neznáma," přiznala s povzdechem. Srdce jí bilo rychleji při pomyšlení na možnost, že by mohla najít někoho, kdo by ji viděl takovou, jaká je.

Její maminka Viktorie, zdravotní sestřička s neochvějným odhodláním, jí často říkala, že láska je jako lék – někdy potřebuje čas, aby se správně vstřebala. Ale jak dlouho by ještě musela čekat? Vanessa bydlela v malém bytě kousek za Prahou, který byl pro ni útočištěm, ale zároveň i místem, kde se cítí sama. Zde, ve svém malém světě, se skrývala před možností zranění, zatímco venku se rozprostírala zářivá Praha, plná příběhů a možností.

Jednoho večera, když slunce pomalu zapadalo za obzor a barvilo oblohu do teplých odstínů oranžové a růžové, Vanessa si uvědomila, že možná nastal čas, aby se vypravila za svými sny a otevřela své srdce novým možnostem. Co když se na její cestě objeví někdo, kdo jí ukáže, že láska a důvěra mohou být silnější než strach?

Vanessa se pohodlně usadila na své rozvrzané sedačce, obklopena polštáři, které si sama pečlivě vybrala. V ruce držela misku s popcornem, z níž se pár kousků rozhodlo uniknout a dopadnout na podlahu. „Skvělý, to je přesně to, co potřebuju – popcorn na úklid," povzdechla si, zatímco se snažila zachytit poslední zrníčka, která se smyslně kutálela po koberci. Televize hučela nějakým romantickým filmem, kde se hrdinové navzájem vyznávali lásce, a ona si uvědomila, jak moc se jí takové okamžiky nedostávalo.

Zadívala se na obrazovku, ale její myšlenky bloudily jinde. „Proč to nemůže být i můj příběh?" pomyslela si, zatímco se snažila potlačit smíšené pocity osamělosti a touhy po něčem víc. Každý film, který sledovala, jí připomínal, jak moc jí chyběla skutečná blízkost – nejen romantická, ale i ta rodinná.

V tu chvíli, jako by jí někdo četl myšlenky, její mobil začal zvonit. Byla to Viktorie. „Ahoj, mámo! Jak se máš?" odpověděla s úsměvem, který okamžitě rozzářil její tvář.

„Ahoj, Vanesso! Právě jsem došla z práce, byla jsem vyčerpaná. Jaký je program na večer? Doufám, že tě nevidím s popcornem a televizí," smála se maminka.

„No, hádej, co je na programu? Někdo, kdo je slepý k romantice, užíval si večer s filmem a spoustou popcornu. Jsem v tom expert," řekla Vanessa, snažíc se o lehký tón, ale i tak se jí do hlasu vkradlo podtón smutku.

„Ty jsi jako moje malá diva. Možná bys měla místo toho pozvat někoho na večeři," navrhla matka.

„To bys musela být vyzbrojená širokým výběrem knedlíků a trochou magie, abys mě přesvědčila. Víš, jak jsem na tom s muži. Vždycky jsem na rozcestí," povzdechla si Vanessa.

„Jak to myslíš? Jsi tak krásná, inteligentní a máš skvělý smysl pro humor. Neříkám to jen jako tvoje matka, ale i jako někdo, kdo tě zná jako nikdo jiný," odpověděla Viktorie s nádechem povzbuzení.

„No, zřejmě moje kouzlo funguje jen na popcorn a ne na kluky. Možná bych se měla naučit vařit nebo aspoň udělat nějaký omyl, aby mě někdo našel," navrhla Vanessa s úsměvem, zatímco si představila, jak by se v kuchyni snažila o přípravu jídla a přitom by skončila s popáleným toastem.

„No, kdybys potřebovala pomoc, víš, kde mě najdeš. A nezapomeň, že táta volal, chtěl ti popřát k narozeninám. Nechci se do toho vměšovat, ale víš, jaký je – jako sova, která přiletí jen, když je úplněk," dodala Viktorie s lehkým smíchem.

„Jo, a zrovna když se všichni snaží naštvat, že? Což je docela vtipné, protože ani měsíc ho neviděl, natož aby mi zavolal. Ale děkuju, mámo, že mě alespoň slyšíš," řekla Vanessa, cítíc vděk za to, že má někdo, s kým může sdílet své myšlenky.

„Vždycky tu budu pro tebe, drahá. Pamatuj, že jsi silná a krásná, a láska si tě najde, když to nejméně čekáš. Možná jsi na prahu nového začátku. Takže odlož popcorn a začni žít," dodala Viktorie povzbudivě.

Vanessa se zasmála a zavřela oči. Možná má pravdu. Možná je čas se otevřít novým možnostem a začít psát svůj vlastní příběh lásky.

Druhý den, když se slunce prodíralo skrze okna kanceláře, Vanessa vstoupila do budovy s pocitem mírného očekávání. Pracovní den se však zdál být jedním z těch nekonečných, kdy se každá minuta vleče a ve vzduchu visí aroma sushi, které jí pomalu ale jistě nahradilo myšlenky na její samotu. „Když už nic, aspoň máme oběd s Elenou," pomyslela si, zatímco si připravovala svůj oblíbený úsměv na pozdrav.

Jakmile se setkaly, Elena na ni zírala s výrazem, který naznačoval, že má na jazyku nějaký skvělý vtip. „Nediv se, že ti kluci utíkají! S tím výrazem na tváři vypadáš, jako bys právě zjistila, že ti došel popcorn," zažertovala, když si sedly u stolu v oblíbené sushi restauraci.

Vanessa se zasmála. „Možná je to tím, že čekají, až jim vysvětlím, že sushi je v životě důležitější než oni," odvětila s lehkým sarkasmem.

Po objednávce sushi, které se v její mysli stalo jakousi metaforou pro to, co ve svém životě postrádá – něco, co by ji naplnilo – se Vanessa opět rozběhla do svých obvyklých konverzací. „Víš, El, opravdu bych chtěla mít vedle sebe někoho, kdo by mě podržel, když se cítím slabá. Nechci být ta, co se s tím musí prát sama."

Elena ji s pochopením vyslechla, ale pak se náhle odmlčela. „Počkej chvilku, Van. Cítím... a koukala upřeně na otevírající se dveře do restaurace. 

Vanessa se otočila a její pohled zamířil přímo k vchodu. Dveře se otevřely a do místnosti vstoupil muž. Ne, nebyl to jen nějaký muž; byl to charismatický vizionář v obleku, který se zdál, že právě vyšel z módního časopisu. Hnědé vlasy mu splývaly, kravatou ladil s jeho očima, a když se usmál, čas se na okamžik zastavil.

„No, dobře, tak to je rozhodně změna," zamumlala Vanessa a nevědomky se snažila zakrýt sklenici s vodou, aby náhodou neukázala, že je ze situace v rozpacích.

„To je spíš jako... hm, cože? Vyhrála jsem v loterii a ještě jsem si objednala toho nejhezčího muže na svém seznamu! Jak to, že ti kluci nikdy nechodí do sushi restaurací?" zasmála se Elena, ale v jejím hlase bylo slyšet, že ani sama nevěří, co říká.

Muž prošel kolem jejich stolu a na okamžik se na Vanessu podíval. Bylo to tak intenzivní, že se jí srdce rozbušilo a popcornový koutek její duše se rozjasnil. 

„Ahoj, jmenuji se Daniel...